Když
jsem si vybírala, na které představení vyrazím, zaujala mě nezvykle nízká
obsazenost představení Strýček Váňa v Městském divadle Brno. Nechápu proč,
čechovovské naříkání nad stárnutím se v režii Stanislava Moši vydařilo
výborně. (Nebo možná tuším proč, ale nepotřebuju někoho urazit v každé recenzi...)
Téměř
tříhodinovou hru by člověk nejspíše čekal v Redutě, anebo na prknech Husy
na provázku. Měla jsem trochu obavy, jak si s tím poradí komerční Městské
divadlo. Musím říct, že se mi výsledek velice líbil, protože velmi jemně balancoval
na avantgardní hranici absurdna a pro diváka přežitelného dramatu.
Strýček
Váňa patří k dramatům, která v čase neztrácejí na výpovědní hodnotě.
Starý profesor s mladou ženou – Jelenou – tráví nějaký čas na venkovském
statku, který profesor zdědil po své první ženě. Tak trochu proti své vůli,
protože si nemůže dovolit nákladný život ve městě. Druhá profesorova žena je
naučená akorát zdobit a okouzlovat vzděláním, což v lese mezi sedláky jde
dost těžko. Profesor jí taky není zrovna milujícím a vášnivým druhem a tak ji
život v domě začne po čase ubíjet. Jelena
svého muže miluje i přes to, že je starý hypochondrický nesnesitelný idiot.
Znovu a znovu odolává vyznáním strýce své nevlastní dcery – Váňovi. Sama sice
vzplane láskou k doktorovi, ale toho zase miluje její nevlastní dcera, tak
se ve své unylosti a ztrápenosti citu ubrání. Váňa se pokusí profesora
zastřelit, ale nepodaří se mu to. Celá hysterie tedy vyústí v Jelenin a
profesorův odjezd zpět do města. UF. Jestli to někdo nechápe, tak mi napište,
namaluju vám graf.
Scéna
byla velmi puristická a korespondovala s bledými barvami kostýmů všech.
Výtvarník scény, Emil Konečný, se spolehnul na představivost diváka a vytvořil tak prostor, který více než
světnici na ruském statku připomínal Jelenino bílé vězení. Metafora postupného
mizení stromů, které byly následně zatloukány v podobě prken dokola, byla
skvělá. Záměrné hlučení při zatloukání, které museli herci překřikovat, pozornost,
kterou musel divák neustále dělit. Skvělé k pochopení rozdrásanosti
nešťastně zamilovaných duší.
Ivana
Vaňková v roli krásné Jeleny byla vybrána skvěle. Velké oči a ztrápený
výraz jí vyloženě šly. Když neuroticky přecházela po dřevěné podlaze světnice, připomněla
mi nebohé koně, kteří už nemohou závodit a skončí na jatkách. (Možná je to
přirovnání banální, ale osud Jeleny byl vlastně podobný). Zdeněk Junák v sobě
popřel rozeného komika a vytvořil postavu, které by Maryša s radostí uvařila
kafe. A konečně Viktor Skála v roli Váni. Člověk bez budoucnosti, nešťastně
zamilovaný dobrák. Chvílemi je vám ho líto, chvílemi by mu člověk kázal o tom,
jak je každý svého štěstí strůjce. Mezi všemi standardními výkony musím však
vyzdvihnout Lenku Janíkovou v roli nevlastní dcery Soni. Postavy, která má
podle mě důvod k depresi z celé hry největší. I přes nepřízeň osudu
se ale nevzdává a snaží se dodat sílu i umdlévajícímu Váňovi. Jenom jsem u ní
měla trochu jeden problém. Soňa je podle autora ohyzda. A když hezká, upravená,
štíhlá ženská lamentuje publiku, že je hnusná, působí to nemístně komicky, ale
to se nedá nic dělat, na divadle se musí umět zapojit představivost.
Citlivá
hudba Zdeňka Merty celou tu depku vrcholně potuplovala.
Strýček
Váňa je opět jedno z dramat, které v určité životní fázi bude asi
blízké každému z nás. Pokud jste zkušenějším divákem, ale nemáte rádi
redutovské expresivní nechutnosti, určitě zvolte tohle představení. Já jsem
Městskému divadlu za tohle pojetí vděčná a jenom doufám, že se dostane k tomu
pravému divákovi, který usedí v divadle tři hodiny.
