Sedmá pečeť

Říkala jsem si, že bych předvánočním klipem mohla pro tento rok Thálii na chvíli nechat spát adventním spánkem. A měla jsem to asi raději udělat, pokud si nechcete kazit předvánoční čas jizlivostí, raději ani nečtěte dál. A nebo čtěte a místo Sedmé pečetě vyrazte spíše třeba na Louskáčka!

     Mahenova činohra vsadila po Králově řeči opět na adaptaci filmové předlohy. Bohužel, v Mahence si opět se Sedmou pečetí Ingmara Bergman naložili velké sousto. Existenciální drama plné beznadějného putování by slušelo nějakému modernějšímu a ještě beznadějnějšímu pojetí. Možná i na menší scénu. Pokus o adaptaci věru těžkého filmu vyzněl zase slabě, bez potřebných emocí.

     Ústředním motivem je šachová partie, na které závisí život rytíře v podání Pavla Doucka, neboť ji rozehrál s tím nejvyšším -  se Smrtí (Klára Apolenářová). Sám rytíř řeší hluboké otázky životní poutě, netouží být nesmrtelný, pouze touží po čase pro další poznání. V pobitevním zoufalství znásobeném morovými ranami je jeho víra v Boha značně nalomena a zmítá se v kruhu pochyb o sobě, smyslu života a strachu z konce. V kontrastu k němu je jeho zbrojnoš Jöns (Vratislav Běčák), který není hloupý, ale bere život tak, jak přichází, nad většinou věcí si neláme hlavu a protože už leccos zakusil jen tak se nezalekne. Čistou a prostou rovinu symbolizuje mladý pár s dítětem, tady v podání Jakuba Šafránka a Magdaleny Tkačíkové. Samozřejmě, že kromě manželů nakonec všichni umřou, ale než umřou nadělají kolem toho spoustu cirátů a každý obohatí svět o nějaké to svoje světoborné moudro. A pak tam bylo ještě dalších milion postav, více-méně doplněných spíše proto, že byly ve filmu, ze hry se jejich význam bohužel vytrácí…

     Scéna je tvořená předbazénkem z kostí, což pracovalo velmi dobře, jako něco tam dole, z čeho se šíří morová nákaza…předbazénku kraluje šachový stolek, na který v prvních dvaceti minutách přiletí šachovnice a třískne tak, že mi vyletěla tužka a kapesníky v první řadě z ruky. Na pozadí jeviště se kymácí kyvadlo, které do scény vůbec nezapadá, je opatřeno technicistní červenou blikačkou a připomínalo mi spíše letiště, než čas, bez ustání běžící. Samotný příchod smrti na partičku šachu byl spíše vtipný a já jsem se teda vice lekla, než bála. Smrt sjela v jakési dveřové krabici a vstoupila. Dveře měly dosednout za strašného dunění a úderu asi. Akorát, že milé dveře stály už dávno na jevišti, když se dunění ozvalo, takže hledištěm projelo  zmatení. A kostým Smrti. Nevím, nakolik kostýmní výtvarnice sleduje Star Trek, nevím, jestli za to může sedmička v názvu, ale kostým je dost podobný Sedmé z devíti. Alespoň mně přišla podobnost více než zjevná a samozřejmě nepatřičně směšná. Pro edukativní účely jsem vytvořila malý náhled.

Zdroj: archiv NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/cinohra/sedma-pecet?idp=13218

     Pavel Doucek v roli rytíře působil celkem dobře, vzhledem k tomu, že postava vlastně toho moc nenamluví, většinu času trpí a přemítá, nebo blbě čumí do prázdna se domnívám, že vlastně nebylo moc co zkazit. Zbrojnoš, ten to měl teda horší, písničku, kterou musel odkrákat za dost divných pohybů, to mu teda asi nikdo ze souboru nezáviděl. Trvalo mi sto let, než mi došlo, že figura snažímseconejpomalejizavřítaznovuotevřítdveře je jízda na koni. Vypadalo to dost divně a podle mě by se kůň dal pojmout i nějakou méně směšnou metaforou. Klára Apolenářová v roli smrti ve vesmírném kostýmu pořád výhružně šmidlala rukama a nebo chodila sem a tam jako Voldemort, ale potřebnou bázeň teda dle mého názoru ne a ne vyvolat.

     Jak jsem psala, že jsem se lekla šachovnice, tak stejně jsem se lekla asi ještě čtyřikrát, takže předpokládám, že to byl záměr. A to byla největší potíž, nepodařilo se vybudovat děsivou a neutěšenou atmosféru, kterou má film a kterou vytváří právě za pomocí kontrastu k hezkému všednímu životu. Divadelníci se zuby nehty drželi velkého filmového pojetí a nepřipustili si, že by bylo potřeba zvýraznit více psychologickou, než obrazovou stránku filmu. Mluvit na divadle jazykem filmu se povětšinou totiž nevyplácí.

     Sedmá pečeť na jevišti Mahenovy činohry není ani zdaleka rozborem lidského putování, spíše nezdařeným remakem filmu s velkým divadelním potenciálem.Tři hvězdičky k hodnocení…

V E S E L É V Á N O C E

Mí milí čtenáři, zde můžete pro změnu ocenit mé herecké nadání, hlavně práci s mimikou a hlasem :), užijte si kulturní Vánoce, rozhodně v HD kvalitě!

Scapinova šibalství

Moliére se podobně jako Shakespeare a nebo Goldoni podle mého názoru přeceňuje. Zápletky jsou často tak složité, že podle mě, ani sami autoři často nevěděli konce kraje. Rozuzlení je často neuvěřitelné a absurdní  až cimrmanovské (jsem tvá teta, jsem tvá dcera, jsem tvůj strýc apod…) V čem je tedy jejich kouzlo? Proč uznáváme tyto autory nad jiné? Poskytují výbornou živnou půdu pro kumštýře, kteří často jdou i za hranice vlastních možností, aby diváka rozesmáli. Mahenova činohra měla jednu z posledních předvánočních šancí spravit si u mě reputaci (a že ji Veselka a Liška Bystrouška zneuctily požehnaně) a po Scapinových šibalstvích vše zapomenuto a odpuštěno, bylo to prostě neopakovatelně geniální.

     Vlastně ani nevím přesně o čem to celé bylo, klasická zápletka, která se na konci celá rozmotá a vlastně jsou všichni šťastní a blažení a krása vystřídá nádheru a radost štěstí. Začala bych asi Zdeňkem Dvořákem, který ztvárnil právě Scapina. Já ho považuji za šíleného nezmara. Viděla jsem ho, jak v rámci neplánovaného vtipu kuchal nad smíchy se svíjející herečkou vycpaného medvídka. (Tuším, že plyšová jatka byla ve Škole žen). S tímto jsem šla také do divadla, čekala jsem, že to bude Dvořák a zbytek mučený jeho vtipy ve prospěch divákových salv smíchu. A nebylo tomu tak! Teda vlastně bylo, snažil se, my jsme se smáli, ale soubor celý je podle mě už tak ostřílený jeho útoky, že mu dokonale sekunduje. Někdy jsem měla pocit, že jsme svědky souboje Kdo rozesměje Dvořáka.  A to teda bylo něco. Něco, co prostě nikde jinde než na divadle nezažijete, situace, které nikde jinde nevyzní. Herci zapomínající text, neomaleně pokřikující na nápovědu, politicky absolutně nekorektní humor, který hraničí právě z šílené korektnosti. Opravdu to šlo často mimo děj, herci se nazývali pravými jmény, odcházeli uražení do hlediště, prostě absolutní blázinec vesele směřující k naprosto nepotřebnému rozuzlení.

Zdroj: web NDB dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/cinohra/scapinova-sibalstvi?idp=13221

     Tentokrát to bylo moc hezké i napohled. Vzhledem k tomu, že dohadovat se o své svatbě, či penězích můžete kdekoli,  bylo potřeba minimum rekvizit. Minimalistická scéna proto byla vítaná a nepůsobila, tak jako jindy nepatřičně.  Dokonce mi přišla dost dobrá i práce s plátnem a svícením. Kostýmově jsme teda byli od dob Moliéra trochu daleko, takový biedermeyer s trochou SEMAFORU, ale nadčasovost komedie tohle snese, ani si to neuvědomíte, navíc stylizace postav jde v cylindrech a žaketech snad ještě líp, než v klasicistních...co se vlastně nosilo v klasicismu?!

     No abychom z toho neudělali cukrovovatový slepenec. Vložené písničky mi přišly absolutně mimo- Hudebníci ano! Živá hudba z pódia se často nevidí, sice podle mě se hudebníci musí celkem nudit (já bych se teda rozhodně dloubala smyčcem v nose), ale co bychom pro diváka a kritičky neudělali. Ale ty písničky. Ty rýmy. Ty teda ale vůbec nebyly pěkný. Šroubované, zbytečné. Já teda nevím, ale muzikál to nebyl a na kabaret stačila i jenom ta sranda. Zpívánkování zbytečně přerušovalo překotný běh děje. Navíc, zpěv nešel do mikroportů, ale do ručních mikrofonů, které byly absolutně rušivé. Když je herci drželi v rukách, v kombinaci s kostýmy jsem měla pocit, že jsem na koncertu skupiny Šlapeto. (Tuhle kapelu považuji za jedno ze svých traumat  z dětství).

     Po přestávce nás Zdeněk Dvořák vyzval, abychom se přihlásili my, kdo chceme vidět druhou polovinu. Přihlásili se všichni, zvláštní, že při Veselce se nikdo neptal, skoro totiž nebylo koho, že…Scapinova šibalství jsou inscenací, která si z Moliéra vzala snad jen jména postav. Je to vtipné, inteligentní, blbé a naprosto odzbrojující, všichni hrající tak nějak žijou, pulzují a srší. Člověk by ani neřekl, že je hrozící svatba taková sranda.
     Prosím, choďte do Mahenky na Moliéra, někdo ty zbylé experimenty živit musí. Tentokrát plakáty o nejvtipnější inscenaci sezóny nekecaly. Dobijete si baterky a uvidíte opravdu dobré, pohotové a často úplně vykolejené herce. Hezké, věru moc hezké….

Nora

Už jsem z těch her, na kterých vidím spoustu práce a žádný účinek fakt rudá vzteky. Vydala jsem se na Noru od Ibsena. A odcházela jsem otrávená a zklamaná. Přitom Henrik Ibsen je autor, který se velmi často dotýká otázek ženství, ve svých hrách často rozebírá postavení ženy ve společnosti a snaží se klást otázky, které v souvislosti s ženou a jejími vztahy vyvstávají. Nebylo nijak překvapující, že si tuto látku vzali do parády v Redutě. Nečekala jsem, že to dopadne blbě a ono to bylo divný. Né tak redutově divný, prostě divný…

     Děj se odehrává v období Vánoc. Na tom není nic špatného, určitě jsme všichni zažili chvíle, kdy máme být šťastní a veselí a my just chceme dělat scény a hádat se. K Noře přichází na návštěvu kamarádka Kristýna. A tady nám nastává první závažný problém. Ona žádná Kristýna nepřichází. Nora vede dialog s imaginací. Nic proti tomu, jak to bylo zahrané, musím říct, že mistrně. Jenomže, ona Kristýna není jediná, kdo nepřijde. Torvald a Nora jsou na jevišti sami. Trochu mi to připomínalo cimrmanovského Hamleta bez Hamleta. Pojetí je to možná zajímavé, kdyby byly osoby zbytné. Třeba ztvárnění dětí, které byly na jevišti jenom jako kombinézy a botičky bylo super, moc se mi líbilo a v kombinaci s projevem Evy Novotné jsem ty jejich upatlané ksichtíky i viděla… Ale některé postavy konají a činí, mají pro děj hybnou energii, která jejich absencí chybí, někdy dokonce dochází ke zmatení děje. Vydírající Nils Krogstad i Kristýna jsou dle mého názoru důležití, mohli být vyškrtnuti, v tom případě ale nebyli do dialogu manželů  dostatečně vmontováni. To, že Nils Krogstad napsal dva vydírající dopisy a že to bylo právě kvůli Kristýně to snad nevěděli ani herci… Zase se dostáváme k tomu, že pokud Noru znáte z dřívějška, mohli jste to asi odtušit. Ale asi už z předchozích recenzí chápete, že já s tímto přístupem HRAJEMEJENOMPROPOUČENÉHODIVAKA nesouhlasím.

Zdroj: web NDB dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/reduta/nora?idp=13183

     Že nebude Nora vtipná, to jsem věděla, ale pro mne nebyla ani dostatečně katarzní. Vztah dvou lidí se opravdu může na nedostatku komunikace a strachu z toho, co udělá ten druhý zhroutit. Ale to hroucení bylo takové náhlé, děj negradoval od šťastného manželství k totální krizi. Vleklé problémy, které by zevnitř rozežíraly vztah v Redutě podávali jakoby najednou, prostě to tak je, neptejte se, proč to vzniklo. Navíc Nora i Torvald na jevišti prodělali dva, dle mého názoru nemožné převraty. Ona z uťápnuté submisivní hospodyňky v nezávislou ženu,  která vlastně ani nechce děti, která neví, co chce a kde to vezme, ale je si jistá, že tady a teď s manželem to nebude. Tohle se klidně může stát, my ženský jsme divný. Ale že chlap je pořád autorita (ne tyran!) a najednou se plazí ve vánočních ozdobách, neumí bez své ženy žít, to je podle mě kravina, nezlobte se na mě. Nora ani Torvald nemají pevný charakter, vlastnosti, které by zde byly naznačený od začátku a z vrcholící krizí by se doopravdy odkryly. Osekáním vedlejších rolí dle mého názoru také zaniknul děj, který ale na rozdíl od jiného absurdního dramatu v tomto případě důležitý byl a nebo od něj mělo být ještě více upuštěno, takhle vzniknul paskvil, který neměl ksicht. Navíc konec se třemi králi, jakýsi pseoudovzniknuvší betlém, to se mi zdálo fakt přehnané a absolutně bez  poselství. Leda, že Nora po odchodu od manžela fičela na LSD.

     Nora se dle mého názoru s klidem může pojímat avantgardně, nově, bohužel v Redutě se nepodařilo vytáhnout esenci mementa. Mementa o tom, že pokud spolu dva nebudou mluvit vážně a důvěřovat si, tak je jejich vztah předem odsouzen k záhubě. Bohužel, tohle poselství jsem z toho vytáhla já, už dopoledne v knihovně z literatury a v Redutě se nejspíš pichlavé analýzy svého vlastního partnerství nedočkáte. Škoda, Petr Halberstadt a Eva Novotná by zahráli i pořádný katarzní nářez… 

Kabaret Hrabal

Kolem Divadelního studia Marta chodím skoro denně do Lidlu pro rohlíky. Po návratu z dnešního představení Kabaretu Hrabal si rvu vlasy, že jsem sem nevkročila dřív, lituju všech her, které jsem promarnila. V deníčku mám uvedeno, že se jedná o líheň pro Jamácká kuřátka. Škrtám a smekám, Kabaret Hrabal je vyzrálý počin hotových herců, před kterým se může jít většina zdejších rudě vypolstrovaných divadel zahrabat, případně si po hrabalovsku podřezat žíly.

     Na inscenaci jsem šla trochu s obavami. Hrabala znám asi tak jako každý maturující Čech. Mám v hlavě takový trochu guláš smíchaný z porazítkovaných zadků, posrané Mančinky, Menzela apod. A vůbec to nevadilo, nejen, že v Martě konečně někdo myslí nad vytvářením programu k inscenaci, takže je přehledný a užitečným průvodcem, pokud se zrovna úplně nechytáte, ale hlavně je to tak dobře napsané, propojené a promyšlené, takže neplavete v nepřehlednu, ale vznášíte se v hrabalovském humoru, melancholii a hořkosti.

Zdroj: facebook Divadelního studia Marta dostupné online na: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=629600523747151&set=a.629600207080516.1073741839.250799864960554&type=3&theater

     Autoři a herci výborně pojímají trochu netradiční prostor, měnili rychle a chytře mizanscénu.  A hlavně náladu na jevišti. Chvíli jste bezstarostní a vesele posloucháte Hrabalovy verše, chvíli jste vy sami Hrabalem, za kterým přichází jeho obdivovatelé, či pohoršení kritikové, kteří se přes některá lechtivější témata odmítají jen tak přenést. Lusknutím prstu pláčete, nebo zadržujete smích, divák je absolutně herců, vtažen a ztracen. Místy slyšíte samotného Hrabala, který jakoby zhůry držel nad pobíhajícími scénami shovívanou ochranou ruku. Samozřejmě nepřijdete o klasiku všech klasik Ostře sledované vlaky, které by v podání téhle mladé smečky klidně i samotné vyprodaly divadlo. S úsměvem jsme přijímali politicky nekorektní výstupy. Nejen proto, že co napsal Hrabal je přece svaté, ale hlavně proto, že některé věci se mezi námi prostě dějí, tak jako sebevraždy, sex a láska. A Hrabal byl excelentním pozorovatelem obyčejného života.

     Měla jsem trochu obavy z neučesaného projevu mladých herců. Bála jsem se přehrávání, přílišné nadšenosti, která je leckdy na škodu. Nic z toho se neděje, soubor je celistvý, výborně vedený a profesionalita, se kterou se ke hře postavili se jen tak alespoň v Brně nevidí často. Celý kolektiv pulzuje mladým nadšením, možná proto, že Hrabal právě často čerpal ze svého mládí a hercům tak role padly jako ulité, prostě mnohé z toho, co hráli prožívají právě teď.

     Pokud bych měla nad všechny chválené někoho vyzdvihnout pro tentokrát to bude nejspíše Vojtěch Říha, zvláště v roli výpravčího (ve filmu Neckář). Nesmělost a nezkušenost, ale o to větší nadšení, sugestivní líčení vlastní sebevraždy…opravdu mi běhal mráz po zádech.

     Divadelní studio Marta skvěle dostálo názvu hry Kabaret Hrabal. Tančilo se, zpívalo se, mluvilo sprostě, dokonce rapovalo. Všechno s lehkostí a nenásilným plynutím. Pokud tedy máte Hrabala rádi určitě studio Marta při cestě pro rohlíky nemíjejte. A pokud si k němu pořád ještě hledáte cestu, tohle je příležitost, jak se beznadějně zamilovat. To, co se nepodařilo učitelce češtiny za osm let na gymnáziu vykonali studenti JAMU za tři hodiny. Tohle bylo představení, po kterém budete hrdí na to, že jste Čechy a hlavně, že jste z Brna, z místa, kde studují a pracují opravdové talenty. Jediné, co mi trochu vrásčí čelo je, že se většina bude muset podřídit podivné dramaturgii různých brněnských divadel a jejich talent zůstane nadlouho skrytý, budu držet palce a těším se na Peer Gynta! Pětihvězdičkové představení.

Liška Bystrouška

Leoš Janáček je pro Brňany srdcová záležitost. Proto lišku Bystroušku můžeme ulovit nejen na scéně opery, ale od května také v činoherním podání. Režie se ujal tandem SKUTR, který ve mně po zpracování Snu noci svatojánské vyvolal velká očekávání. Bohužel, zůstalo to na půli cesty. Jsem taková rozpačitě zklamaná, řekla bych. Celkově vlastně ani nevím v čem přesně hra spočívala, v dobrém, ale především ve zlém! Co bylo tak špatně!? To, že mně samotné došly nad touto inscenací kritické fráze asi nejlépe vystihuje vyznění hry. Bylo to bez chuti a bez zápachu, nechápu co chtěli básník, dramatik a nebo liška říci...

     Přijde mi, jakoby v Mahenově činohře vůbec nepřemýšleli nad tím, kdo jim do divadla chodí. U každého se automaticky předpokládá znalost toho, či onoho, což je podle mě základní kámen úrazu. Ano, možná je na ostudu, že Janáčkovo libreto dobře neznám. Nejsem fanynkou opery, protože jí dostatečně nerozumím, přijde mi zkostnatělá a nedynamická. Takže jsem šla do divadla s vědomím, že nějaké Příhody lišky bystroušky Janáček napsal, že vycházel z obrázkového románu na pokračování a že se jedná vlastně o bajku. Možná je to moje chyba, ale asi nejsem jediná, kdo takhle do divadla chodí. Právě pro ty, kteří operu nemají rádi, ale vědí že neznalost se v této kulturní oblasti neomlouvá mohla být tahle inscenace trhákem. A nebyla!

Zdroj: web NDB, dostupné online: http://www.ndbrno.cz/cinohra/liska-bystrouska?idp=13295

     Děj byl pomalý, jestli se dá vůbec mluvit o ději, zvraty děly tak rozvláčně, že vůbec nedokázaly diváka vtáhnout.  Když se tak zamýšlím celkově nad průběhem hry, jak ho uchopit, shrnout napadá mě to nejspíše takto: Když je člověk mladej, tak je blbej a nerozvážnej. Občas rozvrátí nějaký vztah a často dostane dost po držce. Jak je starší, usadí se má rodinu a než se stihne rozkoukat je mrtvej,  v případě lišky vycpanej na podstavci.  Smrt v případě  lišky Bystroušky byla taková nějaká, že vám jí nebylo ani líto. Spíš jsem se radovala, že když umřela bude nejspíš brzo konec i celé inscenace.  Jednotlivé alegorické výstupy zvířat/lidí s určitou charakterovou vlastností postrádaly souslednost, byly to panoptikální výjevy, více, či spíše méně vtipné, často zůstávaly úplně nepochopené a vyznívaly do prázdna. Děj tříštily lidové zpěvy, často s erotickým podtextem. Celé to vlastně bylo trochu o sexu a o marnosti a to je málo. Chyběla mi hloubka, druhá vrstva. Ona tam asi v Janáčkově podání někde je, ale byla rozmělněna ve vizuálně hezkém experimentu.

     Chválit budu taky, to se nebojte. Zahrané to bylo výborně. Bystroušku ztvárnila Magdaléna Tkačíková, která byla hlavní i v nešťastné Veselce a za muže lišáka měla opět muže z Veselky Martina Veselého. Byli dobří, ve své naivitě mládí, když všichni doufáme, že ten náš vztah neztratí jiskru se mi opravdu líbili. Pro mě osobně byl výkonem večera Skokánka/Rechtora, kterého ztvárnil Martin Sláma. SKUTRU se také nedá upřít velký smysl pro budování pohádkové, snové atmosféry, výborně propojují nejen scénu a herce, ale také hudbu. Umí udělat scénu, která je řekněme sexy, kopíruje poslední trendy a masky zvířat pojali velmi lehce, nevázaně a originálně. Všechno na jevišti má své místo, všechno do konceptu zapadá…

Liška Bystrouška je klasickým příkladem kdy forma zdaleka přesáhla obsah. Je to hra, která je po vizuální stránce geniální. Bohužel jenom koukat nevydržíte dvě a půl hodiny. Nové, neotřelé podání světoznámé opery tak zapadá do lehce podprůměrných počinů, které jednoduše upadnou v zapomnění ještě než se stihnete v šatně převléct. Celkově vlastně ani nevím v čem přesně hra spočívala, co bylo tak špatně, bylo to bez chuti a bez zápachu, nechápu co chtěli básník, dramatik a nebo liška říci...


P.S.: Možná, že za to může už sám Leoš, pokud je vám tato problematika blízká, rozhodně doporučuji tuto úvahu...

Veselka

Před jakýmkoli představením se snažím nečíst žádné recenze, aby můj styl byl pořád takový čirý a vybroušený (TADY JE JEDINÉ MÍSTO PRO SMÍCH) a hlavně aby názor byl z mojí hlavy. O Veselce Mahenovy činohry Národního divadla Brno jsem věděla všehovšudy jenom to, že se jedná o hru z Polska a že by měla být jakousi historickou katarzí. Inu řekla jsem si, že si alespoň rozšířím obzory. To se teda rozšířily. Jako prase. Žebříček průserů sezóny se zase celý posunul. V čem to tkvělo tentokrát?

     Představte si hordu Japonců, kterým veršovaně (a verš rozhodně nebyl ABAB, vůbec nešel hercům z huby), v jinotajích přednášíte skrze svatbu historii Českého národního obrození.  Přesně tak jsem se cítila já. Ve hře hráli snad všichni herci divadla a ti se mi opravdu snažili něco sdělit, ale já jsem se nechytala. Navíc, jako hudební doprovod byly hlavně dechy v čele se SAXOFONEM, což mně teda dost rozhýbalo chlopničky. Ale to je problém mezi saxofony a mnou. Ale stejně, vůbec jsem nechápala, co tam dělaly. Do prostředí vesnické veselice měly hrát housle a cimbál a basa a COKOLI. Přišlo mi prostě, že v divadle se někdo rozhodl, že všechno, co by divák čekal nějak změníme, aby to jakože byla avantgarda.

Zdroj: web NDB dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/cinohra/veselka?idp=12721

     Přitom kostýmy a scéna vypadaly tak slibně. Scéna evokující sice svatbu ale s prvky tělocvičny mi přišla super. Určitě jste už někdy takovouto svatbu zažili a i když jste se zprvu tvářili, že teda jako znáte lepší prostředí, pak jste byli první, kdo ve dvě ráno s lahví vodky vytahovali trampolínu. Kostýmy vycházely z tradičních krojů, nebyly ovšem tak barevné. Měšťáci byli odděleni od čistých prosťáčků černými a jinak temnými kostýmy. Konec pochvaly.

     Skrze svatbu se nám tedy zjevně promítla nějaká polská revoluce. Do toho tuším nějaká báje, nebo varšavská povídačka, protože jinak si nedokážu vysvětlit slaměného panáka, který se tu a tam propotácel scénou a mlel tak divný věci, že jsem přemýšlela, zda se v té masce dal šňupat kokain. (Navíc vypadal jako kukluxklaňák, což teda jako seomlouvám mi přišlo mimo.) Sem tam zazněl popěvek,  různé tradice začepení nevěsty třeba, asi typické pro Polsko. Měšťané se snažili upozorňovat na něco, nikdo nechápal na co, já jsem si furt myslela, jakože uvidíme celé dějiny, a že teda jde holocaust, no nešel…teda asi, já nevím, jak by tvůrci pojali holocaust…

     To, že drama bylo zase totálně mimo potvrdilo i hlediště, které po druhé polovině zelo prázdnotou. Strašně jsem litovala, že je těsně před výplatou a tudíž nemám tak na dva tři panáky v baru. Věty typu, to máme za to, že Romeo a Julie byli dobří lítaly ze všech stran i během představení. Na konci kdosi z herců zašeptal, to je všechno! A spustil se potlesk, který snad nebyl ani vlažný, ten musel mrazivě bodnout každého z těch padesáti herců, nebo kolik jich bylo, přímo do teatrálního srdéčka.

     Jak to shrnout. Tohle je nesporně kvalitní hra po někoho, kdo dobře zná polské dějiny. Byla dobře zahraná, dobře oblečená a scénografové a choreografové se všeho zhostili se ctí. Bohužel se domnívám, že hra takovéhoto typu nepatří do stálého repertoáru žádného českého divadla, natož toho Národního, leč brněnského. Herců i celého divadla je mi líto, ale tohle měli pochopit už předtím, že tohle nikdo nepochopí. Jediné pozitivum dnešního večera je , že si přečtu něco z polské historie, abych zmenšila žal nad tímto kusem, který v Česku vyjde úplně nazmar. Veselka je hořkou zpovědí národa s minulostí, kterou nikdo neznáme. Jedna hodnotící hvězdička a to jenom za to, že se v divadle topilo a mají čisté toalety.

Chicago

Chicago, látka prověřená ve filmové verzi několika Oskary. Předpokládala jsem, že tohle je přesně hra, která je pro Městské divadlo jak ulitá. Díky Bohu, nespletla jsem se.

     Líbil se mi ryze kabaretní začátek, který alespoň nenápadně skryl pozdě příchozí (a že jich tentokrát bylo). Líbila se mi i scéna. Orchestr musel pro tentokrát zanechat prostor tanečním číslům, ale o živou produkci jsme nepřišli. Hudebníci byli zakomponováni přímo do prostoru scény. Nijak extrémně se neliší například od filmového zpracování. A jsem ráda, geometrické rozčlenění se světelnými podkresy spolu se siluetami žen vyvolávají dle mého názoru dobře atmosféru kabaretu. (Jistě v dnešní době spíše amsterdamskou Červenou uličku, ale  i ten kabaret ve svých zlatých časech). Taky oceňuji, že kostymérky propojily mříže s červenými uniformami, tudíž jsme si chvílemi připadali jako v cirkuse, kde jednotlivé šelmy skrze mříže pod dohledem krotitele vstupují.

Zdroj: web MDB dostupné online na: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/175_061.jpg

     Hlavní představitelky jsou mé velmi oblíbené. Radka Coufalová coby Roxie je nevídaná komediální herečka. Je chvíli drzým frackem a chvíli učiněnou naivkou, která neví kudy kam. Její hraní, které často hraničí s akrobacií, mám ráda, podobný styl se mi líbil i u My fair lady (Ze zelňáku). Part loutky a jejího obhájce, na který jsem se těšila vyšel skvěle. Ivana Vaňková neměla tolik komického prostoru, více tančila. A v tomto případě výborně. Má něco, co ostatní nemají, tancuje s větší přesností. Nedokážu vystihout, co přesně to je, jenom když se na ni díváte říkáte si, že každý pohyb do představy o kabaretní tanečnici zapadá. Když jsem ji porovnávala s jinými tanečnicemi, mám takový dojem, že to vězí v zádech. Tančí jinak zády. Advokáta hrál Dušan Vitázek, který si libuje v pitvoření, takže mu role dobře sedla. A NEFUNĚL do mikroportu, tak jako v Kočkách. Alena Antalová si střihla roli Mámy a musím říct, že vytvořila milou, pečující a vyčůranou postavu.

     Tak jak mě většinou nudí skupinová taneční čísla, zde byla perfektní, už výše zmiňovaná scéna s loutkou určitě stojí za pochvalu. Domnívám se, že je to tím, že každé číslo neslo význam, nešlo jen o vatu, o uvození atmosféry, ale o součást děje, která je pouze převedená do choreografie.

Každá recenze je podezřelá pokud jenom chválí, říkali... Tak si neodpustím ani dnes. Některé pasáže jsou nuda. Já vím, že jsou i ve filmu, ale ve filmu pracují s jiným jazykem. Podle mě by některé scény mohly být zcela vyřazeny a nic ze hry by neubylo a získalo by to na dynamice.

     Chicago je takové nic proti ničemu. Já vždycky všude hledám ještě další směr, úhel pohledu. Zde je velmi aktuální! Je tu banda holek, které něco udělaly, přiznávají, že to udělaly a je jen otázkou, jak se z toho ta která vylže. Politika, co? Chytáme se? Nebo raději ne, nebudeme si kazit zážitek?

     Jak jsem psala už v recenzi na Kočky. Ansábl MDB považuji za velké fachmany, občas bohužel v blbých okolnostech. Chicago je přesně ten muzikál, který je podložen poutavou hudbou, která už je klasikou, moc se v něm nehraje na cukrování a je ze sexy prostředí. V kombinaci s herci, kteří mají smysl pro humor to může fungovat kvalitně a příjemně. Chicago by měl vidět každý. Pokud oželíte Catherine a René zkuste to brněnské!

Všemocný pan Krott

Městské divadlo Brno se mě rozhodlo tuto sezónu zabít. Já vím, že jsem je povětšinou nechválila, ale takovou smrt si nezaslouží nikdo. Všemocný pan Krott je hloupý. Ne hloupý vtip. Jenom hloupý.

Mohla to být lehká konverzační komedie nevalné kvality se spoustou levných vtipů. Mohl to být hluboký existenční boj řešící základní životní otázky. Nic z toho se nekonalo. Dnes večer jsem viděla bezzubou, pitomou pseudokomedii, se kterou si zjevně jak herci, tak diváci nevěděli co počít. Krott měl být metaforou nesmrtelného kapitalismu. To jsem se teda dočetla...inu, já jsem to nějak nepobrala...

     Jsem tak rozhořčená, že nevím, kde mám začít. Třeba vizuálem. Hra se odehrává v dobovém vakuu, takže člověk nějak podvědomě hledá záchytné body ve stylu oblékání, či projevu. Krott byl předválečný, manželka a švagrová šedesátkové, horolezec jakoby utekl z Hervisu včera. Scéna sestávající se ze zasněžených vrcholků hor, kde občas přejela lanovka, což mělo být asi vtipný…nebyla jsem jediná, kdo se nesmál….Asi to mělo být absurdně vytažené. Ale postrádalo to konzistenci, nemělo to jednotnou vizi.

     Děj. Děj mně teda zůstává utajen. Nechápu, jestli Krott chtěl umřít, kde nabral pohádkové bohatství, nebo byl Pánbůh. Proč byl namaskovaný jakoby hnil už dva roky pod zemí. Nechápala jsem také dějovou linku Jendy, jehož maminka se před časem spustila s hudebníkem a tudíž doufá, že se synek naučí housti, respektive flétniti. Otec jej chce mít číšníkem a dává mu rady do života. Rady, které měly být asi nadčasové, všeobjímající moudra. Připomínalo mi to spíše rozhovor mých spolubydlících, který vedou občas ze spaní. Jestli si připadáte zmatení, není to moje chyba, tohle se na činoherní scéně fakt dělo! Popojíždělo se na kolečkových křeslech, nikdo nechápal, jestli jsou aktéři jako staří a nemohoucí, nebo mamonem zhýčkaní, nebo co to má vlastně znamenat. Do toho vlk, taky na kolečkách. Naprosto se zjevující z ničeho. Do toho vyběhl Viktor Skála dvakrát na balkon, zjevně se zlobil, že ho Krott ještě nepřijal. Kdyby se tvůrci vydali tímto směrem, rovinou, kdy ubohý poddaný čeká se strachem na audienci. Má strach z něčeho, co vlastně ani neexistuje, tak by to byla skvělá hra. Bohužel spíše v Redutě, nebo na nádraží, nebo v Lidlu, kdekoli jinde, kde všechno nepřebijou idiotskými vtípky a sexuálními narážkami.

Zdroj: web MDB dostupný online na: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/209_011.jpg

     Všechno to bylo podkresleno hudbou hranou na dechové nástroje, které nesnáším, ale jsem profesionálka, takže  pouze musím říct, že se prostě nehodila, pro drama byla příliš opulentní, nepřiléhavá, nesouvisela s dějem.

     Bydlím blízko Městského, chodím každý den okolo, tak se bojím, že mě tam jednoho dne někdo odchytí a zavede mě na zkoušku něčeho nového a já na místě zemřu bolestivou smrtí. Proto budu chválit. Protože překvapivě něco jde. Jednotlivé herecké výkony. Zejména Radka Coufalová je prostě tak mile výstřední. Už zmiňovaný Viktor Skála jako Selzhammerr/Strick, který dle mého názoru podával nadstandartní výkon, Vztekal se dvakrát, velmi uvěřitelně. Prostě jsou profesionálové, bohužel v dost špatném kusu.  Je to, jakoby každý hudebník nacvičil to nejlepší, co umí a pak to společně hráli přes sebe. Chce se vám z toho plakat a blít. Je vám líto, že přes sebe hraje a zpívá Paganini a Callasová. Ale prostě se to nedá přežít!

     Tohle bylo fakt strašné. Pokus o absurdní drama, pokus kterému derniéra klepe na dveře.Ani chytré, ani vtipné, ani úchylné ani kultovní. Bylo to nijaké, což je podle mě snad úplně nejhorší. Omlouvám se všem tvůrcům Flashdance. Hru Všemocný pan Krott pasuji na průser sezóny.

DONAHA!

Hovno, prdel, kamení, to je naše znamení, to nám vždycky říkal tatínek, když jsme se v pubertě chlámali na sprosťárnách. V tomto duchu se neslo i představení Donaha! Městského divadla Brno. Kluci a holky, držte si klobouky, já je budu chválit!

     Kultovní film asi viděli všichni, já teda ne, ale podle mě tohle je ideální látka pro divadlo, které si příliš nezakládá na hlubokomyslných kusech. Jednoduchý příběh, kterých se teď v Brně vyrojilo nějak povícero. Nezaměstnaní chlapi, kteří se shánějí po důstojnějším zaměstnání, než je mytí nádobí, podlehnou mámivé představě, že skrze svá těla vydělají rychle a relativně bez námahy balík peněz. Ono by to vlastně i šlo, město je frustrovaných žen plné, JENOMŽE, ne všichni mají postavu hodnou cizího pohledu. A na tomto je velmi vtipně vystavěn celý příběh. Jsme svědky krachů a znovunalezení jisker v manželském životě, úcty, kterou bezdůvodně chová syn ke svému otci. Ano, opět klišé. Místy trochu natažené duety… celková zápletka předvídatelná, ale tohle představení je prostě jiné. Mělo atmosféru. Herci místy nadšeně improvizovali. Nevyhli jsme se ani homosexuálnímu humoru, který hledištěm dost silně zašuměl.

Zdroj: web MDB, dostupné online na: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/206_008.jpg

     Hudebně, ale vlastně ani tanečně se nejednalo o nějaký zázrak, samozřejmě jsme se přeci dívali na chlapy z oceláren, kterým člověk, trochu tance mimo rytmickou linku rád odpustí, zvlášť když ve vzduchu visí (HAHA) otázka jejich nahoty. Vyzdvihnout bych ale chtěla dva herecké výkony. A to Lukáše Janotu jako uťápnutého mamánka Malcolma se sebevražednými sklony. Zpíval úchvatně a tančil jako idiot, čímž dokázal vykreslit roli tak věrně, že mi ho bylo skoro líto. Druhou byla Jana Musilová v roli manželky Vicki Nicholsové. Nechápu, kde se v tak útlém tělíčku bere tolik energie, ale šílená, zamilovaná a marnivá manželka jí sedla jako ulitá. Místy byla na střelu, místy k pomilování.

     Pokud se považujete za intelektuály a chcete se ohánět opovrhováním nízkou striptýzovou kulturou, musím vás zarazit. Tento muzikál má i jiný, řekla bych genderový podtext. Chvíle, kdy si chlapi uvědomí, že nejen oni umí být k ženám sžíravě kritičtí, mi přišla tak příjemně feministická. Celkově to, že nechtějí být ponižování podřadnou prací a proto raději ukazují své pupky před tisícem ženských…Možná to trochu ukazuje na to, že chlapovi tak nevadí ponížení, jako to, že by měl dělat něco, co si sám nevymyslel.

     Donaha! není antická tragédie. Asi to není ani nic, o čem lze vést sáhodlouhou debatu na úrovni. Jedná se o příjemnou komedii, která se překvapivě více, méně, obešla bez přílišného lascivního humoru. Nabídla humornou zápletku a hlavně nečekané rozuzlení, které ovšem nebudu prozrazovat. Takže pokud jste, tak jako já, unaveni z inteligentních řečí, předvolebních šaškáren a vilových kravin v televizi, máte mé povolení vkročit na území Městského divadla Brno. Uvidíte, co jste ještě zaručeně neviděli. Nebo viděli, ale určitě ne šestkrát…

Nenápadný půvab buržoazie

Reduta už podruhé trefila moje slabá místa ve svědomí.  Nenápadný půvab buržoazie je opět jedno z představení, kde uvidíte sami sebe a ti poučenější se vůbec nebudou smát, spíš zděšeně mlčet nad svou blbostí.

     Jelikož se jedná o Buñuelův výtvor čekala jsem mnohé a mnohé se vyplnilo. Místy se mi trochu zvedal kufr, ale byla jsem připravená, ono absolvování Flashdance můj zažívací trakt dost vytrénovalo.

Jestli znáte pořekadlo: Navrch huj, dovnitř fuj., tak se určitě shodneme na tom, že Půvab byl právě o tomto. Buñuel nabízí jemnou kritiku těch, které v různých dobách nazýváme různě. On mluví o buržoazii, můžeme je nazvat také šlechtou, horními deseti tisíci a nebo snoby. V několika různých scénách demonstruje to, že vyprázdněnost floskulí je nesmrtelná a že na přetvářku už hodně lidí zdechlo.  A taky na nenažranost. Která je bohužel nakažlivá a vychází z alibismu. Nejhorší pro lidskou morálku je totiž dle mého názoru myšlenka, že když může on, tak já teda můžu taky.

Zdroj: web NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/reduta/nenapadny-puvab-burzoazie?idp=13094

     Z některých náznaků jsem myslela, že film (předloha hry) vznikal během, nebo bezprostředně po válce. CSFD praví 1972, což dokazuje v neposlední řadě mou pitomost, ale hlavně nadčasovost užitého tématu. Musím říct, že mnohé repliky bych chtěla slyšet znova, protože se mi zdály až příliš přiléhavé, aby mohly být zapomenuty. Jednu za všechny snad:,, Říkáme říkání, povídáme povídání.“ Nevím proč, ale tato hra se mi například v souvislosti s blížícími se volbami přišla ještě aktuálnější. Celá společnost se tváří velmi sofistikovaně, uvědoměle a velkoryse. Přitom většina zastírá svou pravou tvář, víru a hodnoty, čímž uvnitř hnije a kazí se.  Všichni slepě poslouchají skrčka vycpaného novinami, který je diriguje úplně dle svého uvážení. (Nevím, jestli tohle byl záměr realizátorů, ale mně to přišlo geniální. Jak tisk, potažmo média rvaná do jednoho člověka dokážou celou tuto osobu zhnusit. No taky je možné, že vidím metaforu i jinde, než je) Reduta ukázala, jak tenká je hranice mezi slušným vychováním a pózou. Jak slušnost může přejít v ignorantství. Také se hra dotkla otázky dodržování tradic až za hrob. Je nutné uspořádat pohřeb, tak ho uspořádáme, nehledě na to, že nebožtík je stále ještě živ. Každý z nás by se měl zamyslet nad tím, jestli nedělá něco jenom proto, aby se to dělalo. Například jestli nechce svatbu jenom pro ty bílé šaty, nehledě na lásku. (Úplně náhodně vybraný příklad, věřte mi!)

     Inu Reduta byla opět mravokárná. Mravokárná na vysoké a sofistikované úrovni. Rozhodně u této hry musíte myslet a odpustit místy až nechutné obrazy, které jsou ovšem velmi citlivě voleny a dobře promyšleny do posledního detailu. Jak už jsem psala u Europeany, dobře se tu střídá civilní projev s hysterií. A písničkou! (pochopíte, až uvidíte)

     Tohle představení můžete pochopit vlastně ve dvou směrech. Buď jako kritiku „těch druhých, nenažraných, zazobaných šosáků“ a nebo jako kritiku každého z nás. Všech, co máme v knihovnách Špačka, víme komu podat ruku první, na rautu chodíme distingovaně s poloprázdným talířkem, ale v tramvaji děláme, že ta paní ještě přece není tak stará abychom ji museli pustit sednout. Nenápadný půvab buržoazie je nepříjemné memento toho, že člověk jest veskrze stvoření hodno zatracení.

     Bežte na to, protože tohle jsou přesně ty představení, o nichž budete vyprávět otrávený pubertálním vnoučatům, o nichž si budete myslet, že můžete jejich morálku pozvednout.

P.S.: Ve skutečnosti to podle mě není až tak tragické…to je takový poherní pocit marnosti….

PP.S.:Kdo má rád zvířátko, dokonce se dočká i zvířátka! Mimochodem, přišlo mi úžasné to, že pes se choval vlastně jako člověk. Nebo člověk jako pes?!

Flashdance

Ke svářečské kukle mám melancholický vztah, v dětství jsme se v ní dívali s rodiči na zatmění Slunce. Možná jsem si ji měla vzít i na představení…. NE, měla jsem si nechat v šesti ty oči vypálit! Tohle opravdu nebylo dobrý.

     Po dlouhé době jsem seděla na zemi, což mi až tak nevadí, ukazuje to, jak se divadlu daří a divadlo to masám dnes večer opravdu naservírovalo. Kde bych tak začala, možná u textů. Já chápu, že „she is a maniac, maniaaac“ bude vždycky znít líp jak:“…je šílená, šílenááá oujeee…“, ale to byl vrchol ledovce. Celý muzikál se sestával z prapodivných slepenců, kde klišé střídalo floskuli a krása nádheru. Jako všichni máme nahnáno z toho, co budeme po vysoké škole dělat a všichni pořád ještě věříme, že budeme mít sex častěji, než jednou za rok. ALE. Jde to napsat i jinak než: „mám svou hvězdu a ta dokud září, tak jdu dál….udělám skok do prázdna, protože skočit a spadnou je lepší než létání se bát…šel jsem za tím, co mi chybělo a přitom jsem to měl zde na dosah ruky,“ konec citátu, no to zdaleka není konec, ale chodím střídavě na záchod blejt, takže buďme k mému hltanu milostiví. Ten děj není větvený, já jsem čekala, že to Godot nebude. Bohužel, během představení mě napadalo slovo tak trochu podobné…

Zdroj: web MDB dostupné online na: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/208_003.jpg

     Nudné nebylo jen zpívánkování, ale také tančení, muzikál by měl bez toho asi hodinu. Barevné street artovo-baletní vaty jsme si užili, že i dneska budu spát s rožnutou lampičkou a na mobilu budu mít opět naťukanou maminku. Oni ti tanečníci nejsou špatní, ale bylo jich moc, bezvýznamně moc. Zbytečné nicneříkající nekonečné výstupy.

     No aby se neřeklo. Svetlana Janotová je super. Typově je Alex úplně ukázková, vysvalená, že ještě teď u počítače kvůli ní vtahuju břicho. Je výborná herečka a zpěvačka a nechápu, že to udýchala, no rozhodně líp než já. Závěrečný, notoricky známý tanec zvládla úžasně, dokonce jsem zpozorněla a na schodu si obula zpátky obě lodičky, které jsem v nudných chvílích kopala dolů. Kdo jí teda rozhodně nesekundoval byl Ondřej Studénka. Marně jsem doufala, že je zo Slovenska a že intonaci natahuje jako poslední známku tatranského hošíka…google mluví jinak, proto jen můžu říct, že to nebylo dobře zahrané. Mdlé a neprožité, když se vztekal, vypadal jako Mikuláš, který vám předvádí rozhořčení nad tím, že nechcete nosit papučky.

Taky se mi líbila Hana Holišová a Lenka Janíková, jejíž výstup se slévačským korbelem byl fakt vtipný, vzhledem k tomu, že trval asi pět vteřin, je to spíše smutné. Aleš Slanina alias Jimmy, který měl být asi původně trapně vtipný byl prostě trapně trapný.

     Scéna byla vytvořená taky uspokojivě, všechno se vesele měnilo a otáčelo, tady si nepotrpí na nějaké metafory a divákovu představivost, takže když balet, tak zrcadla, když slévárna, tak jiskry, něco na tom je, ale tohle je pro líného diváka, který není ochoten přistoupit na hru náznaků. Vzhledem k celku ale palec nahoru, celkem se hoši a holky od kulis vytáhli.

     To, že se celou dobu vyhýbám kritice sexuality a erotických narážek (a že jich bylo požehnaně) dokazuje, jak to bylo celé blbé. Paradoxně, tady mi ta erotika nevadila. Lid to chce vidět, Městské divadlo má hezké ženské, tak proč je neukázat. Co si budem povídat, mě Donaha! taky táhlo hlavně kvůli nahým chlapům.  

Jak to celé shrnout. Forma fatálně přesáhla obsah. Výborní herci ve špatné hře? Tohle bude plnit divadlo ještě dlouho, lidi byli a budou nadšení, tolik lásky a úspěchu ve dvou a půl hodinách většina z nás nezažije dokupy nikdy. Já se loučím. Jdu dělat sklapovačky a kliky, protože tělo Svetlany Janotové zažehlo mou hvězdu, za kterou si chci jít….

Kolik dáme hvězdiček? Dvě jednu? Smažeme to rovnou? Ok, dvě…třeba je ještě někde něco horšího…

A pak už tam nezbyl ani jeden aneb DESET MALÝCH ČERNOUŠKŮ

Psát o detektivce je hrozně těžký úkol, zvláště, když teď vím o deseti způsobech jak byste mě mohli za neuvážený spoiler zabít. Mahenova činohra je pro mě strašně nestálá scéna. Často se zcela nepochopitelně pouští do experimentů s klasikou, což nechápu, protože na experimenty má Redutu. A pak už tam nezbyl ani jeden aneb DESET MALÝCH ČERNOUŠKŮ Agathy Christie se ovšem bez úletů obešel, ono deset mrtvol jednomu celkem k šokování postačí.

     Scéna milovníka Vily Tugendhat a celkově funkcionalismu potěší, vytváří perfektní atmosféru a napomáhá vytvořit bezčasé prostředí, takže vám sedí i mobilní telefon i generál z války, prostě nevnímáte, že se obé vylučuje. Kostýmově jsme se také drželi při zdi ve smyslu starou pannu si představím s mašlí pod krkem, tož má mašli pod krkem. (Taky jsem dnes měla, narvala jsem ji v přestávce na záchodě do kabelky.)

Dominuje deset masek, svítících masek, hnusných strašidelných masek…čímž se dostáváme k jádru věci. 

     V této hře byla výborně vystavěna atmosféra. Režisér spolu s herci pomalu vytvářel psychologické dusno. Nevěděli jsme, jestli sledovat scénu, nebo pomalu se zhasínající ksichty. Každý charakter měl své vlastnosti povytáhnuté trochu do absurdity, což přidávalo na strašidelnosti. Teď bych tu chtěla napsat o herci/herečce, který/á  byl/a vrahem a proč s obsazením souhlasím anebo ne, ALE NEMŮŽU!!! Až to uvidíte, tak tuhle narážku pochopíte. Bohužel jsem byla spokojená do posledních dvou minut, celou hru jsem sice měla možnost vidět i v Olomouci (jako rande), ale naštěstí jsem si zápletku nepamatovala (období zamilovanosti kritičkám nesvědčí). Brněnská zápletka je jiná, takže pokud jste to četli, nebo viděli a máte pocit, že vám hra nic nemůže dát, určitě budete zaskočeni, protože to jsme byli všichni a nevím, jestli k všeobecné spokojenosti. Ale pokud se rádi bojíte a hlavně lekáte, těšte se na pár opravdu vypečených momentů. Já teda dnes spím s rozsvícenou lampičkou a na mobilu mám naťukanou maminku.

Zdroj: web NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/cinohra/a-pak-uz-tam-nezbyl-ani-jeden-aneb-deset-malych-cernousku?idp=13042

     Pokud mám vyzdvihnout nějaké výkony, rozhodně to budou Zuzana Ščerbová jako paní Rogersová a Lucie Schneiderová jako sekretářka Vera Claythornová. Svými hysterickými záchvaty měly málem na svědomí i životy některých v hledišti. Jsou to talenty, které bychom si měli co nejvíc v Brně užít, protože je tu podle mě už dlouho neuvidíme.

     A aby to byla ryzí kritika musím si nakonec ještě trošíííčku zahanět. Nevím, čí je to chyba, ale v Mahence mám občas velké problémy rozumět hercům a celé divadlo nepředstavitelně skřípe. Ano divák je zmetek neposlušnej a během představení se vrtí. Když zkombinujete skřípot a hluché místo v jevišti, unikne vám strašně důležitá část říkanky a to ta, jak zdechnul čtvrtej černoušek. Na JAMU by mohli mít nový předmět, jak se vyhnout začarovanému místu na jevištích NDB.

     Dnes jsem odcházela z Národního divadla spokojená, nebylo to na pět hvězd, hlavně proto, že jsem se třikrát málem počůrala a jednou jsem si jistá infarktem. Pokud chcete vidět dobře zpracovanou klasickou detektivku, určitě Mahenovu činohru navštivte, ale děti nechte doma, střílí se tam a mluví se sprostě!

     Ufff….snad jsem neprozradila nějakej spoiler…pokud ano a chcete mě zabít, prosila bych černouška č. 7.

Europeana

Jestli patříte podobně jako já k lidem, kteří si musí hubu natlouct sami, aby se poučili, určitě vám doporučuji představení Europeana v Redutě, je o nás všech.

     Europeana slibovala bryskní přehled lidských dějin Evropy dvacátého století. Musím říct, že většina lidí se místy i smála, ale mě šel mráz po zádech. Všichni víme, že se například móda vrací, že není nic nového pod sluncem, ale některé souvislosti dané vedle sebe až zarazí, jak jsou stejné, byť se odehrávaly před vynálezem atomové bomby, koncentračního tábora a nebo po emancipaci žen.

Zdroj: web NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/reduta/europeana?idp=13088

     Ač jsem jindy přesvědčená o tom, že divadelní hra je vždy zásluhou všech zúčastněných, dnes večer musím vyzdvihnout autora. V případě Patrika Ouředníka se jedná o člověka, který vyšťoural a položil do mnohdy šokujících kontrastů události a rozhodnutí, která se zdánlivě rozcházejí, nebo spolu nesouvisí. Bohužel, všechno v našich životech souvisí a mě se do hlavy zabodlo třeba několikeré hlasování o biologických zbraních…(napadá někoho jak dostat Obamu do Reduty?!). Pro napsání takové hry je rozhodně potřebná široká znalostní základna, kterou autor využil do posledního písmenka.

     Ale poklona samozřejmě nepatří jen autorovi, ale také hercům a realizátorům. Pojetí hudební složky, kdy se střídala hudba zpívaná, vřeštěná, spílaná s reprodukovanou byla volená citlivě a bylo mi akorát trochu líto, že některé skladby nedokážu přesně identifikovat a zařadit, proto jsem místy tápala, ale to je moje blbost (a jsou na to aplikace ve smartphonu…). Herce velmi obdivuju, protože mistrně střídali polohu civilního herectví, žádaného přehrávání a polohy totální hysterie a krajního vypětí.

     Hra ovšem nebyla jenom o tom, jak byly dějiny dvacátého století strašlivé a nedokumentovala jenom to, jak fašisti a komunisti a pokrok a všechno dakázali decimovat miliony lidí. Palčivě upozorňovala také na to, že lidstvo je jako alkoholik. Nikdy není úplně vyléčený.  Jak si dá znovu, je v agonii zpět. Místy jsem viděla sama sebe, jak se trápím pro kraviny, které ani nejsou, místy své rodiče, kteří se - sice s šálkem relaxačního čaje honí - , div si šálkem spíš nevyrazí zuby.

     Europeana prostě vystihla mé pocity z dnešní doby. Občas to je dobrý, ale občas to je sakra v řiti. A to co tu bylo desetkrát, bude tu ještě stokrát. To zlé, ale i to dobré. A když něco nevyjde, přijde něco jiného a nebo taky ne, ale to už je život. Myslím, že se jedná i o dobrou hru vzhledem k blížícímu se předvolbí. Podle mě komunisti byli zmetci a nemají už v našich dějinách co dělat, ale my si je znovu zvolíme a znovu budeme doufat a znovu budeme žrát, co jiný vyblil.

     Co vytknout? Možná sexualitu? Ale to je moje osobní potíž. Mě prostě onanie, masturbace, soulož a zvrácená sexualita, včetně úchylek na jevišti nebaví. Nevím, jak ji mám zpracovat, jak ji chápat, proč tam je. A to se mi stalo i u této hry. Na druhou stranu, hýbe to světem, společností občas i mnou, takže si musím svoje nepochopení přerovnat v sobě. Mělo to svoje opodstatnění…

     Europeana vás neudělá veselými. Vyvolá ve vás pocit marnosti a zatracení. Bude se vám chtít plakat a stěhovat z této planety, zároveň zpomalit a zároveň zrychlit. Budete muset hodně přemýšlet a moc se nezasmějete. Ale třeba projdete sebeuvědoměním, jako já. A než se vrátím k leštění nových bot a prohlížení fotek z dovolené, musím se zastavit a sama sebe se zeptat, mají lidi na to, aby to šlo jinak?

Malé divadlo kjógenu - Připoutaný k tyči, Chrám Inaba, Lišky z ostrova Sado

Recenze se dobře píšou se skleničkou vína. V tomto případě by se spíše hodila miska. Miska teplého saké. Prázdninový divadelní deficit jsem si konečně doplnila na představení Malého divadla Kjógenu v Barokním sále Místodržitelského paláce.

     S tímto v Evropě neobvyklým formátem jsem se seznámila při organizování Lunaparku (divadelní festival web zde). Jedná se o japonskou frašku, hodně starou, hodně tradiční, doporučuju stryca Gůgla…Musím říct, že recenze na takováto představení jsou celkem oříšek, protože jsou opravdu úplně jiná.

Zdroj: web Malého divadla kjógenu dostupné na: http://www.kjogen.cz/fotogalerie/galerie/kjogeny/inabado/

Nemůžu to ani k ničemu přirovnat, průběhem možná k Divadlu Járy Cimrmana. Před začátkem samotných frašek je nám předsunut krátký seminář, asi abychom se nezalekli toho, co bude následovat. A ten je podle mě kamenem úrazu. Né že by Igor Dostálek v roli přednášejícího nebyl vtipný, nebo se na něj špatně koukalo, ale po dvaceti minutách milionů odboček typu, my jsme byli tam a tam a oni to takhle dělají a ten má dneska narozeniny,  už mě nebavilo se dívat ani na něj.  Už z doby střední školy nesnáším věty typu vezmu to trochu zeširoka. Protože to znamená, než se dostanu k tématu už zapomeneme, co je tématem. Navíc jsem se v záplavě japonských pojmů ztrácela, takže kdyby používal střídavě slovo taekwondo a hyundai vyšlo by to asi nastejno a asi bych si toho ani nevšimla.

     Zato frašky byly výborné. Líbí se mi, že jsou tyhle kusy -  společně s bajkami a vtipy o policajtech -  nadčasovou záležitostí. Příběhy byly jednoduché, vlastně po nás nechtějí více duchovního zamyšlení a porozumí jim téměř každý. Prostě se zasmějete nad lidskou blbostí, chlapskou ješitností, nebo alkoholismem žen. Akorát nemusíte čučet na Farmář hledá ženu a nebo Vyvolené. Já osobně nevím, jestli obdivuju více fyzickou zdatnost, kterou podle mě hraní vyžaduje, nebo kamennou tvář, kterou jsou schopní tihle herci udržet. Rozhodně ale oceňuji, že nabízejí nejen vhled do japonské divadelní kultury, ale také do odívání, smýšlení a politického systému. Odívání teda asi obdivuju nejvíc, protože při detailním pohledu jsem identifikovala něco jako podušku na koně pod celým kostýmem (omlouvám se, beztak to má nějaký název v Japonštině), chci tím ale říct, že do místnosti, kde je asi třicet stupňů a žádný vzuch je to ten nejideálnější kostým. Složitější kompliment hercům asi už nikdo nesloží…

     Zápletku, kterou by šlo říct jednou větou kjogen roztahá na přibližně třicet minut hry. A nenudíte se, kupodivu ne. Kjogen nabízí nový druh humoru, v dnešní době, kdy jsme už všechno viděli, kdy slova jako originální znamenají úspěch je kjogen jasná volba. (Dále jsou to slova jako HOMEMADE ,FRESH a BEZINKOVÁ LIMONÁDA).

     Dneska recenzi končím, protože to se opět nedá popsat, to se musí vidět. Jenom pro příště doporučuju k úvodnímu semináři flip-chart (může být užito rýžového papíru), power point, nebo flašku vína. Pokud se vám podaří Malé divadlo kjogenu v Brně zastihnout rozhodně stojí za vidění.

     Neodpustím si malý interjoke. Věc, která mě cestou domů trápila nejvíc, že sama nevím, jak dělá liška! Asi bych meč prohrála a to v mém rodném kraji nejen že lišky jsou, ale dávaly tam dobrou noc…

     JO a taky vím, že Hyundai a taekwondo nejsou japonští!

Sen noci svatojánské

Už když jsem viděla fotky z představení, tak jsem věděla, že tady jde o hodně. Avantgardní scéna, velmi netradiční pojetí kostýmů a výborné obsazení dali tušit, že buď se bude jednat o kopu hnoje, nebo o neopakovatelný zážitek.Nekonvenční režisérský tandem SKUTR se po Lišce Bystroušce skrze Shakespearovské slavnosti vrací na místo činu. Brno ovládl Sen noci svatojánské.

   V hlavních dvojrolích vystupovali Vanda Hybnerová jako Hippolyta a Titanie ,David Prachař  coby Theseus a Oberon a Csongor Kassai jako Puk a Egeus . Byli ovšem jen špičkou geniálního ledovce, který se rozhodl nás utopit ve vlastním smíchu. Milenecké dvojice ztvárnili Zuzana Ščerbová a Martin Písařík (Hermie a Lysandr) a Petr Vančura s Lucií Schneiderovou jako Demetrius a Helena, obě herečky v této alternaci jsou členkami Národního divadla Brno (také hrají v Lišce Bystroušce). Srdcovou záležitostí pro mě byl ale právě Puk, který v podání Csongora Kassaie působil opravdu jako z jiného světa. Popleteného skřeta nehrál, on ho žil, chvíli jsem měla pocit, že nás opravdu všechny ohodí kouzelnou trestí z lavoru.

Původní text v překladu Martina Hilského byl okořeněn řadou velmi nepředpokládaných vtipů. Dočkal se každý. K vidění byl klasický lechtivý humor, ale také slovní přestřelky, ale hlavně totálně šílené převlekové nápady, vtipy, které dle mého názoru vznikají procesuálně /rozumějte za pochodu/. Vanda Hybnerová se také postarala o příjemný šanson čímž se dostávám k hudební složce, která se týkala hlavně elfů, kteří, byť neměli špičatá ouška, působili přízračně a jejich taneční čísla nás vtahovala do spletitých hvozdů. Tanečníci ovšem nebyli jenom nastajlované krasotinky, baletně a artisticky byli výborní. Klavírní mezihry zastal Václav Kopta a myslím, že roli Radka Převrátila ze Sněženek a machrů může definitivně převálcovat klavírní talent.

Zdroj: http://www.shakespearebrno.cz © AGENTURA SCHOK | foto: Viktor Kronbauer

Už dlouho jsem nezažila představení, ve kterém by tak dobře pracovalo propojení scény, kostýmů, dialogu a hereckých výkonů. Scéna byla moderně minimalistická, většina herců měla obuté kožené oxfordky, oblečené dobře padnoucí saka, blonďatá tupé a ani fialová paruka Titanie nepůsobila nepatřičně. Pohádkový les nemusí nutně obsahovat pařezy a poletující světlušky, ale rokokovou sedačku, muchomůrky a fialové světlo.

Kapitolou samou pro sebe bylo trio Václav Kopta, Josef Polášek a Marek Daniel, kteří ztvárnili role tří dělníků a ochotnických herců, kteří u příležitosti Theseovy a Hippolytiny svatby chystají tragédii. Polášek je dobrý mim, Kopta dobrý hudebník a Daniel celkově skvělý herec, který navíc umí moonwalk (to se nedá popsat, to se musí vidět). Jestli existuje zhmotnění pěsti na oko, byla to tahle šílená, ale o to horlivější partička.

Umělci z Prahy prostě předvedli gejzír vybroušeného herectví, SKUTR cit pro režii a šťastnou ruku při výběru kostymérů a scénografů. Vždycky, když jdu na Shakespeara nahlas prohlašuji, že Shakespeare se přeceňuje. Letní shakespearovské slavnosti mě ale vlastně nikdy nezklamaly, Shakespeare má vždy něco do sebe a když je dobře řemeslně zpracován, rozhodně se jedná o událost sezóny, jak tomu bylo i v tomto případě. Tož hurá do Brna, do Ostravy, kurde a nebo do Prahy, viď?!  Pět hvězd a tečka.

Králova řeč

Když koktající herec stejně sklidí stading ovation.

   Adaptace oskarových filmů nejsou v brněnských divadlech příliš obvyklé (doufám, že tohle MDB vezme jako hozenou rukavici a zkusí rovnou Avatar). Mahenova činohra připravila jako jednu z největších premiér sezóny Královu řeč. Za největší ji považuji kvůli největšímu banneru na budově divadla, který byl navíc barevný. Když mají Ladislava Freje, přece nestačí temperky a kus prostěradla!

   Frej ale nebyl jediným jménem, které mohlo žrouty osobností upoutat, režie se totiž ujal Martin Stropnický. Zatím jsem neměla tu čest vidět nic zpod jeho taktovky, takže jsem šla bez očekávání, ale chválil brněnské kafe, čímž si u mě udělal plusový bodík dopředu.

   A pokud Národní divadlo Brno láká na jména Frej a Stropnický, rozhodně se nemusí bát použít jako tahák i Martina Slámu. Zhostil se role následníka trůnu…. A nechápu to. Jeho výkon byl prostě dokonalý. Koktal POŘÁD. Lezl tím divákům tak na nervy, že jsme byli úplně ponořeni do natlakované nálady jeho otce i jsme měli chuť se mu posmívat jako David Kaloč v roli jeho bratra Davida (HAHA), který se trůnu vzdal kvůli manželství s Wallis Simpson (já furt nevím, jestli přechyluju, nebo ne). Ladislav Frej rozhodně také nezklamal. Svou roli hrál výborně, akorát já se nemůžu zbavit jeho dabingového hlasu, pořád čekám, kdy se bude řešit něco v Midsomeru. Domnívám se, že jej i diváci vnímají jako osobnost české kultury, proto byl jeho výkon v roli logopeda věrnější, přirozenější.

Zdroj archiv NDB: http://www.ndbrno.cz/cinohra/kralova-rec?idp=12660

   Scénografie Mahenovy činohry je často sporná. Já jsem zastánce toho, že experimenty patří do Reduty a národní divadlo by mělo jít cestou zaručeného zpracování. (Třeba změním názor po Lišce Bystroušce, která se dostala do rukou tandemu SKUTR). Často se mi stalo, že zajímavý kus, byl zpracován tak nějak nepochopitelně, tam, kde měl vynikat herecký talent lítaly balónky, zvratky a svítily slova SHIT (ano mluvím o Ideálním manželovi). Takže jsem se trochu obávala, odkud přiletí nenadálý dědic anglického trůnu. Bohudík zbytečně. Scéna byla konzervativní, dostatečně ilustrativní a celkově mě dost bavila (k balzovým letadýlkům má vztah asi každý, kdo má doma bratra aeromatlu).  Zvlášť, když se asi v půlce zaseklo projekční plátno, které vyjíždělo nahoru a dolů. Nevím proč, ale tyhle chyby mám na divadle ráda, připomínají mi, že se to všechno děje tady a teď, čehož v dnešní době není moc. Obešli jsme se bez přílišných točen, které podle mě patří do Krumlova a jinak většinou dost odvádí pozornost.

   Na kostýmech divadlo nešetřilo, kostymérky se držely historických předloh a konzervativní anglické módy. Jediný, malý háček byla Wallis SimpsonOVÁ (zvláštní, přechýlení a úchylný k sobě mají tak blízko).  Nevím, jestli ten, kdo projde po jevišti jednou tak se do něj neinvestuje, ale její zrzavá paruka z ní udělala zápalku a pokud vím, nebyla ani šantánovou tanečnicí, jak vypadaly její šaty. Dobře, tohle vytýkám jenom proto, aby to nebylo jenom rozjuchané a protože nám ve škole říkali, že kritika má obsahovat jak klady, tak zápory.

   Nevím, jaký bych měla na tuhle hru názor, kdybych příběh neznala v podání Colina Firtha ve stejnojmenném filmu z roku 2010. Nevím, jestli za to mohl Stropnický, nebo Frej. Rozhodně za to ale mohl Sláma. Jeho výkon byl pro tuto biografickou hru stěžejní a dokonalý. Národní divadlo Brno zvolilo hru, která sem podle mě patří, bez ohledu na národní příslušnost hlavní postavy.

B-b-běžtttte dodododo didivavadla!!!!!!! 

Jules a Jim

Reduta je úžasný prostor. Historická budova je celá vycpaná moderním interiérem a jsou tam asi nejhezčí záchody v Brně. Uvaděčky na sobě mají trička REDUTA a celkově je to takové punkové. Je to místo, ve kterém čekáte alternativu. Na představení sem se chodím šťourat ve vlastním životě a psychice, proto mě toto představení překvapilo svou lehkostí. Při představení Jules a Jim se sedí a hraje na jevišti. V případě obsazení Jiří Kniha  a  Michal Dalecký si hlavně ženy nemůžou přát lepší usazení. Ano, Petra Bučková je taky hezká, ale to nedokážu tak dobře posoudit, ani zblízka.

Zdroj archiv NDB: http://www.ndbrno.cz/reduta/jules-a-jim?idp=13091

                Představení autora Henri-Pierre Rochéa bych rozčlenila na dvě části. První, improvizační. Divačky jsou speciálně postupně vtahovány do představení a musím říct, že jsem asi pochopila pocit psa, kterému se díváte přímo do očí. Někdy nevíte, kam se vrtnout. Tahle dvojice dokáže improvizovat asi v jakékoli situaci, vyprávění o svých milenkách dokreslují všemožnými artistickými a hudebními vstupy a absurdními dialogy, které ale tak nějak každý už slyšel. V druhé polovině končí sranda. Všechno opravdovější, do děje vstupuje žena, takže rozjuchaná dvojice není už jen naše…Nevím, jestli jsem se první částí rozmlsala, ale v druhé polovině jsem se trochu nudila. Žena lavírující mezi dvěma muži, svou rodinou a zvířecí volností. Zvláštně nastavený milostný trojúhelník mohl být prostě trochu kratší. Na druhou stranu my ženské dokážeme dělat okolky se vším, nevíme, co chceme a tohle představení to jen ilustrovalo.

                Kostýmy a scénu má na svědomí Zuzana Štefunková, která vtipně kombinuje jediný dekor na interiéru i kostýmech, což celku dodává malebný ráz. Z barevnosti přechází do vyblitých barev, které umocňují vážnost a vyvrcholení děje. Jules a Jim je plný metafor a vtipných rekvizit, rozhodně se mi líbila dopečená bábovka! Akorát nesnáším kovové zvuky, takže hraní na pilu mě stálo asi tři litry potu, ale to je jen můj problém. I když, kdybych nemusela sedět na jevišti, mohla jsem si klidně zacpat uši. Vždycky je potřeba mít to na koho svést.

                Pokud jste unavení ze sedmi spolubydlících, z nichž jsou většina holky a potřebujete prostě trochu mužského entuziasmu rozhodně zvolte Jules a Jim v Redutě.  Medicína pro ty, které v baru ještě nikdo nikdy nebalil.Tohle více než komorní představení je prostě fajn! Řekněme čtyři hvězdičky, za tu pilu…

KOČKY

Myslím, že když řeknu, že Městské divadlo Brno není hráč na poli vysoké kultury, nikdo se na mě zlobit nebude. Pod vedením Stanislava Moši se vydalo cestou líbivého mainstreamu, který plní místa do posledního přístavku. Ovšem nelze mu upřít výborné řemeslné zpracování a vysokou profesionalitu, se kterou se ke každému kusu staví. Pokud se chcete seznámit s klasikou muzikálové tvorby, jako je My fair lady (v tomto případě Ze zelňáku), Jesus Christ Superstar a nebo Bídníci, tak není lepší místo. V těchto případech mě MDB ještě nikdy nezklamalo jak věrností kostýmů a prostředím, tak velmi profesionálními pěveckými výkony. O to větším zklamáním pro mě byly Kočky.

Měl mě varovat už plakát. Oblíbené kočičí oči zaměnila hubená slečna v síťovaných punčochách kráčející s nějakým plédem a v masce, takže jsem tápala mezi Babičkou a Chicagem. Ani prohlášení na Facebooku o tom, že tentokrát se tvůrci rozhodli udělat Kočky po svém mě neudržely doma u amerického sitcomu.

Kočky nemají příliš bohatou dějovou linii, jedná se spíše o defilé různých charakterů postav a osudů, návrat zohavené matky k dceři můžeme spíše tušit. Kočky tudíž stojí a padají na jednotlivých pěveckých číslech, dobré hudbě ale také na company, které je v Kočkách jako psů.

A rozsáhlá company chce nějaké penízky, ale hlavně ji musíte obléct. A bohužel to se rozhodně nepovedlo. Nebyly ocásky ani ouška. Začátek kočičího bálu ještě nesl náznaky kožichu, ty však bohužel herci po první čtvrt hodině zahodili a poskakovali po jevišti v dost bizarních kombinacích, často jsem si říkala, jestli se má jednat o kočku po výbuchu atomové elektrárny, nebo šlapku, která z Lidické zabloudila. Neříkám, že bych nutila všechny tancující narvat se do kožešinových kombinéz, jak je tomu u klasického zpracování, ale míra stylizace musí znát míru. A ať se na mě nikdo nezlobí, škrabošky to rozhodně nezachránily. Nemluvě o kostýmu Abraka-máryfuka, kterému svítil cylindr a kusy pláště, takže vypadal, že zakopl o vánoční stromeček. Ano, to kočky sice dělají, ale nějak to prostě nechtělo sedět. Vládce kočičího světa, v podání Petra Gazdíka, který by měl budit úctu vypadal se dvěma culíky jako chlapeček, kterému se pomstily dvě starší sestry. Alena Antalová v roli Grizabelly, měla velmi dobře udělanou masku popáleniny, ovšem dlouhý kabát z ní udělal babku, která nám pod okny vybírá popelnice. Samozřejmě, byla vyhnanou kočkou, možná že nějaký ten kontejner zkoukla, ale míra stylizace ostatních celkově mátla natolik, že jsem se ztrácela v tom, co která kočka vlastně je. Domnívám se, že v tomto případě jsou kostýmy nosným prvkem a bylo škoda je takto rozmělnit.

Jedna ukázka kostýmů za všechny...
zdroj archiv MDB: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/205_021.JPG

Ovšem po poslechové stránce musím Kočky chválit. Srdcovou záležitostí nás všech starých romantických panen jest Memory, kterou Alena Antalová vystřihla, až mrazilo. Líbila se mi také operní vsuvka do výstupu Múze. Celkově sborové zpěvy byly prostě na pochvalu. Jediný, kdo mi trošku vadil byl Dušan Vitázek, který má dle mého názoru srůsty v nose a do mikroportu strašně funí. (a nebyla to rýmečka, funěl už v Jackyllovi a Hydeovi). 

Celkově mě prostě Kočky zklamaly, zdály se mi tak nějak neslané nemastné. Je to představení, které bych doporučila jinak i dětem, ale v tomto podání se bojím, že by se nudily. Udílím tedy dvě hvězdičky z pěti. A pokud vám můžu radit, dejte si o přestávce alespoň sklenku rosé. 

Najděte řadu a sedadlo, začínáme...

Dělat něco v dnešní době vášnivě a nedat o tom světu vědět, je jako byste to vůbec nedělali. Já miluju divadlo. Je to pro mě místo, kde se vyzuřím, nebo zesílím svou dobrou náladu. Je to pro mě místo seznámení i rozchodů (ano jsou zaručená rozchodová představení). Chtěla bych na téhle stránce vytvořit databázi všech představení, které budu schopna absorbovat.  Nejsem divadelní kritička, mám legálně zakoupený word a viděla jsem toho spoustu, v dnešní době to k vyjádření myšlenek asi stačí, no uvidíme, jak se s tím poperu. Tak tedy vítejte, opona jde vzhůru!