Když jsem zjistila, že bude Městské divadlo Brno uvádět
francouzskou komedii Jméno, srdce mi zaplesalo. Znala jsem tenhle kus ve
filmové verzi a velmi mě pobavil. V konečném důsledku se ukázalo, že není
moc dobré znát předlohu dopředu (přijdete o lecjakou zábavu), ale stejně to
vůbec nebylo špatné.
Zápletku bych popsala takto: Doma u hospodyňky a
intelektuála sejde se trombonista s tak trochu snobem, který čeká se svou krásnou
partnerkou první dítě. Snob všem z legrace oznámí, že jeho potomek bude se
jmenovat Adolf. Zdánlivě nevinný vtípek zapůsobí jako rozbuška dlouho
odtikávající bomby jejich vzájemných vztahů. Jak to tak u konverzačních komedií
bývá, sympatie se různě přelévají, aktéři se navzájem spojují a obviňují,
zastávají, až nakonec nezůstane na nikom nit suchá, lítají stoly a kuskus se
zašlapává do drahého koberce. I když se vám to možná jeví teď až moc rozjíveně,
není tomu tak. Ansámbl zvládl udržet tok představení uměřený, nepřeháněl to s patosem,
ale ani s přílišně rozjuchaným humorem.
 |
| Zdroj: webové stránky MDB: http://www.mdb.cz/inscenace/363-jmeno |
No aby toho chválení nebylo příliš, musím šťournout do
dvou věcí. Tou první je scéna. Obyvák s nízkým stolkem a různě
rozmístěnými sedacími pytli a polštářky. Zrovna ty pytle mě hrozně iritovaly.
Všichni víme, že se na nich sedí blbě a i herci to vědí a celkem jsme to viděli
i my, že to vědí. Různě se na polštářích klátili a poposunovali a musím říct,
že mě to rozptylovalo. Protože se domnívám, že neměly sedací pytle žádnou
zvláštní symboliku, vyměnila bych je za normální křesla.
Druhou, o něco podstatnější věcí jsou francouzská jména.
Vyslovovat je není žádná sranda a už vůbec ne v afektu. Když Pierre Garaud (Viktor Skála) napomíná
Vincenta Larchet (Martin Havelka) za to, že jméno jeho syna Apoléna říká jako Apolón a my přitom víme, že sám stihl
už třikrát říct Apolón sám, je to cele skoro tak zmatené jako tahle věta. Prostě
herci jména navzájem komolili, čímž občas zavládl zmatek, zejména v hledišti.
Taky vypravěčský part byl až příliš popisný a ve chvíli, kdy se začal odvíjet
obraz na jevišti, jsem začala ztrácet jako posluchač pozornost a divácký
instinkt převládl, což byla škoda.
Jestli je potřeba někoho vyzdvihnout, tak je to rozhodně
Alena Antalová v roli hostitelky Babu. V poslední třetině se stala
totiž taková nemilá věc – jedné paní se udělalo v hledišti zle, bylo
potřeba rozsvítit, sehnat doktora mezi diváky, zavolat sanitku, paní odvést na čerstvý vzduch (naštěstí to byl snad jen kolaps z dusna), zhasnout a znova hrát. To
všechno se stalo při jednom z vrcholných monologů Babu, kdy vyčítá
manželovi všechny ústrky, které za život kvůli němu utrpěla. Alena Antalová po
přerušení navázala tam, kde skončila a možná i díky vyděšení, které divadlem
kvůli kolapsu divačky zavládlo, dostal monolog nový rozměr, příchuť opravdového
smutku.
Možná mě budou znalci kamenovat, že chválím pošetilou
grotesku. Já se ovšem domnívám, že v divadle má své místo i komedie bez
zjevného přesahu. S jemným humorem, který svižně plyne. Nedočkali jsme se
hořkosladkého konce, vyvolaných existenčních otázek, které jsou poslední dobou
v divadle velmi oblíbené a i já je ráda vyhledávám. Jméno je komedie milá,
bezstarostná, dobře zahraná, a když budete hodně přemýšlet, nějakou tu depčičku
si z toho stejně můžete vytáhnout.
