REDFEST 2014 - The Republic of Kafka

Vážení a milí kulturní závisláci a fanoušci a náhodní kolemjdoucí. Doufám, že vám neuniklo, že od 1. 10. 2014 do 10. 10. 2014 probíhá REDfest v Redutě (oficiálně od 5. do 10. 10. 2014, ale bude spousta předskokanů a tak), tentokrát se stěžejním tématem Kafka. Festival, kterého se prostě všichni musíme zúčastnit. Nachystaný je Zámek a Zámok a Kabaret Kafka. Ale nemusíte se bát, nejsou připraveny jenom Franzovy instatntní deprese. Nachystána je taky premiéra dramatizace Mňačkova románu Jak chutná moc. 

Kdo ještě neviděl živě hrát držitelku Thálie, Terezu Vilišovou, má jedinečnou možnost. Představí se společně s Divadlem Petra Bezruče ve výborné hře Můj romantický příběh. A to není všecko, ale chci vás tak trochu donutit navštívit i stránky programu (dělám to překvapivě z čisté lásky k divadlu). Celý program si určitě nastudujte zde.

A to nejlepší nakonec, celý festival bude doprovázet Off program. Po celou dobu festivalu bude v Redutě přechodně otevřena kavárna, ve které můžete utahat na workshopech svoje děti, aby večer nedělaly scény, až vyrazíte do divadla. Navíc zde budou probíhat koncerty a takové ty věci, bez kterých se žádný kulturyžravý člověk neobejde.  

A to nejlepší na úplný konec! Je připravena improvizační show Kafka, pusu na Zámek s následným koncertem kapely SEN. Na rozdíl od brněnské smrště improshow se bude jednat o představení z větších úseků, do kterých prý budeme moci jako diváci zasahovat. Takže pokud jste se ještě žádné takovéto show nezúčastnili, určitě si nenechte ujít. A pokud jo, tak asi víte, proč vás ani nevyzývám, jsem si jistá, že přijdete. Já se teda velmi těším. Dle slov herce Romana Blumaiera na tiskovce to bude „čistá krása“. Tak doufám, že se nejen na tomto představení setkáme. 

A kdo nepřijde, nemá právo si číst následné recenze!

Moje výchova k herectví

Musím přiznat, že jsem díky Divadelnímu studiu Marta začala novou sezónu velmi zostra. Na scéně Studia je nový ročník JAMU, který divácké veřejnosti představil režisér a autor Jan Antonín Pitínský. A byla jsem svědkem vskutku kvalitního defilé, náročného, ale opravdu zdařilého.

Představit celý ročník musí být celkem náročné. Většinou je potřeba vybrat hru, kde není příliš mnoho hlavních rolí a kde se mohou ukázat všichni v celé kráse. Moje výchova k herectví ve zpracování Pitínského tento předpoklad výborně splnila. Svými sympatiemi k pohybovému divadlu také herce patřičně rozhýbal a roztancoval. (Opravdu by mě zajímalo, kolik zlomenin si takový průměrný herec za svou kariéru udělá.) Strohá scéna se sípající postavou v popředí mě zprvu trochu znechutila. Bála jsem se otřepané alternativy plné nechutnosti a obnažujících se postav. Naštěstí tomu tak nebylo, režisér i ostatní tvůrci udrželi příjemné vyznění scény. Ne že by všechno bylo útulné a přívětivé. Osvětlení v souvislosti s poutavým výběrem hudby hbitě měnilo atmosféru inscenace. Zde bych možná vytkla až přílišnou hlasitost v některých pasážích, která pak způsobuje krátkodobou ohluchlost a snižuje soustředění. (Ale to je spíše poznámka ke zvukařům).

Včerejší kus představil jednak všechny studenty Ateliéru činoherního herectví PhDr. Oxany Smilkové, CSc. na JAMU, ale také jsme mohli vidět opravdu širokou škálu emocí a situací. Pro nás, kteří vlastně máme jen mlhavou představu o tom, jak se vlastně herectví vyučuje, byla včerejší inscenace také možná malou sondou do herecké kuchyňky. Viděla jsem, jak se v hercích dá vyvolat hysterie i smutek, jak v jejich očích vyvolat zamilovanou něhu. Jediné, co bych navždy vypustila byl dopis Taťány. Všichni od něj vždycky čekáme něco více, než přináší, většinu z nás to nedojímá a je nám za tu nešťastnici v hledišti kolektivně trapně. (Aby nedošlo k nedorozumění, nebyl přednesen špatně, jenom je to hrozně omleté.) Pokud se nad tímto slavným dopisem opravdu chcete dojmout, doporučuji Terezu Vilišovou v inscenaci ostravského Divadla Petra Bezruče. Jinak jsme viděli několikrát smrt, jak dítěte, tak sebe samého, nějakou tu lásku a nenávist, ideální pro vstup do nové sezóny, kdy budeme jednotlivé emoce vídat v hrách spíše odděleně.

foto: Václav Mach (www.vaclav-mach.cz)

Jestli povětšinou kritizuji nepropojenost scény a kostýmů, tentokrát jsem byla spokojena. Studenti herectví, kteří začínali v trenýrkách a košilích byli takoví roztomilí prvňáčkové. Člověk se mohl soustředit na to, co dělají a říkají a nemátl ho kostým, což oceníte zvláště v případě, že jste se přišli podívat na nové přírůstky do divadelní rodiny.

Když jsem se tak zamýšlela nad tím, co by si z hry odnesl nepoučený divák, bylo mi ho trochu líto. Pokud by přišel někdo, kdo neví nic o Stanislavském a MCHTu, jeho metodě a přístupu k divadlu, mohl odejít poněkud zaskočen a naprosto neuchvácen. Na druhou stranu hosty Divadelního studia Marta jsou nejčastěji přející spolužáci, pedagogové, rodiče a jiná divadelní cháska, která se kolem divadla potlouká. A pro ty přesně Moje výchova k herectví byla ideální.

V inscenaci nebyly tak velké party, aby se daly jednotlivé výkony jmenovitě vyzdvihávat. Pokud si ovšem mohu zahrát na věštce, určitě se dočkáme dvou dabingových/komentátorských/moderátorských kariér a to konkrétně u Milady Vyhnálkové  a Terezy Slavkovské. Jedná se o dva příjemné hlasy, které určitě nezapadnou.

Čekala jsem od J.A. Pitínského hodně a hodně se mi dostalo. Moje výchova k herectví byla přehlídka z několika různých úhlů pohledu na herectví, herce, divadlo a jeho výuku. Moc se těším, co dalšího bude formovat další JAMU studenty. Kvalita her, které ve Studiu Marta se s železnou pravidelností střídá, takže příště mě asi čeká propadák. Ale třeba Ateliér činoherního herectví Oxany Smilkové prolomí kletbu a opět se dočkáme kvalitní inscenace, dobrého hereckého materiálu má JAMU na skladě zdá se dostatek. 

THÁLIE MÁ NAROZENINY!!!

Nemůžu uvěřit, že už je to rok. Oslavte to s námi nějakým hezkým kulturním zážitkem a hlavně nezapomeňte, že až se přestanou herci o prázdninách flákat, jsme zpátky! Video není tak geniální, jak to vánoční. Jsem krkavčí matka. Přiznávám.

Strýček Váňa

Když jsem si vybírala, na které představení vyrazím, zaujala mě nezvykle nízká obsazenost představení Strýček Váňa v Městském divadle Brno. Nechápu proč, čechovovské naříkání nad stárnutím se v režii Stanislava Moši vydařilo výborně. (Nebo možná tuším proč, ale nepotřebuju někoho urazit v každé recenzi...)

Téměř tříhodinovou hru by člověk nejspíše čekal v Redutě, anebo na prknech Husy na provázku. Měla jsem trochu obavy, jak si s tím poradí komerční Městské divadlo. Musím říct, že se mi výsledek velice líbil, protože velmi jemně balancoval na avantgardní hranici absurdna a pro diváka přežitelného dramatu.

Strýček Váňa patří k dramatům, která v čase neztrácejí na výpovědní hodnotě. Starý profesor s mladou ženou – Jelenou – tráví nějaký čas na venkovském statku, který profesor zdědil po své první ženě. Tak trochu proti své vůli, protože si nemůže dovolit nákladný život ve městě. Druhá profesorova žena je naučená akorát zdobit a okouzlovat vzděláním, což v lese mezi sedláky jde dost těžko. Profesor jí taky není zrovna milujícím a vášnivým druhem a tak ji život v domě začne po čase ubíjet.  Jelena svého muže miluje i přes to, že je starý hypochondrický nesnesitelný idiot. Znovu a znovu odolává vyznáním strýce své nevlastní dcery – Váňovi. Sama sice vzplane láskou k doktorovi, ale toho zase miluje její nevlastní dcera, tak se ve své unylosti a ztrápenosti citu ubrání. Váňa se pokusí profesora zastřelit, ale nepodaří se mu to. Celá hysterie tedy vyústí v Jelenin a profesorův odjezd zpět do města. UF. Jestli to někdo nechápe, tak mi napište, namaluju vám graf.

Scéna byla velmi puristická a korespondovala s bledými barvami kostýmů všech. Výtvarník scény, Emil Konečný, se spolehnul na představivost diváka  a vytvořil tak prostor, který více než světnici na ruském statku připomínal Jelenino bílé vězení. Metafora postupného mizení stromů, které byly následně zatloukány v podobě prken dokola, byla skvělá. Záměrné hlučení při zatloukání, které museli herci překřikovat, pozornost, kterou musel divák neustále dělit. Skvělé k pochopení rozdrásanosti nešťastně zamilovaných duší.

Ivana Vaňková v roli krásné Jeleny byla vybrána skvěle. Velké oči a ztrápený výraz jí vyloženě šly. Když neuroticky přecházela po dřevěné podlaze světnice, připomněla mi nebohé koně, kteří už nemohou závodit a skončí na jatkách. (Možná je to přirovnání banální, ale osud Jeleny byl vlastně podobný). Zdeněk Junák v sobě popřel rozeného komika a vytvořil postavu, které by Maryša s radostí uvařila kafe. A konečně Viktor Skála v roli Váni. Člověk bez budoucnosti, nešťastně zamilovaný dobrák. Chvílemi je vám ho líto, chvílemi by mu člověk kázal o tom, jak je každý svého štěstí strůjce. Mezi všemi standardními výkony musím však vyzdvihnout Lenku Janíkovou v roli nevlastní dcery Soni. Postavy, která má podle mě důvod k depresi z celé hry největší. I přes nepřízeň osudu se ale nevzdává a snaží se dodat sílu i umdlévajícímu Váňovi. Jenom jsem u ní měla trochu jeden problém. Soňa je podle autora ohyzda. A když hezká, upravená, štíhlá ženská lamentuje publiku, že je hnusná, působí to nemístně komicky, ale to se nedá nic dělat, na divadle se musí umět zapojit představivost.

Citlivá hudba Zdeňka Merty celou tu depku vrcholně potuplovala.

Strýček Váňa je opět jedno z dramat, které v určité životní fázi bude asi blízké každému z nás. Pokud jste zkušenějším divákem, ale nemáte rádi redutovské expresivní nechutnosti, určitě zvolte tohle představení. Já jsem Městskému divadlu za tohle pojetí vděčná a jenom doufám, že se dostane k tomu pravému divákovi, který usedí v divadle tři hodiny.

Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě: Divadlo plyšového medvídka: Hugo Haas se vrací

Vždy, když jdu na monodrama, mívám trochu obavy. Bývají mnohdy přehnaně patetické, špatně zahrané a nebo jenom k nepochopení. Pro Divadlo plyšového medvídka a jeho představení Hugo Haas se vrací, tohle ale rozhodně neplatilo. Tereza Štěpánek Chytilová v roli nejen Hugo Haase, ale taky psa Huga Haase a Jiřiny Štepničkové podala výkon, pro který by měly jít zdejší kamenné scény světa kraj. Bez zbytečného přehánění a vřískání. Jemně zdokumentovala život a smrt v emigraci tohoto prvorepublikového herce. Ocenit musím také zvukovou stránku. (Úžasné pasáže z Hubičky připomínaly tklivý stesk po domově.) Zvukař se neflákal, šlo dost poznat, že se nejedná o nějakého matlu s kazeťákem.  Musím říct, že se jednalo o TOP! Nejen Lunaparku, ale tak celkově, co jsem kdy kde viděla. Kdyby v Kabinetu Múz nevařili přepražené kafe byla by to bezchybná lahoda! (Seomlouvám, to jsem musela, když je to festival ke kávě…)

Bůh masakru

Možná jste viděli film Romana Polanského Bůh masakru. Možná se vám poštěstilo vidět inscenaci v Činoherním klubu s Miroslavou Pleštilovou, kde se skoro opravdově zvrací jablkové pyré. Já jsem byla na tuto mainstreamovou jistotu v Mahenově činohře Národního divadla Brno opravdu zvědavá. A povedla se. Příjemná komedie v režii Milana Schejbala, která na rozdíl od filmu nenudila, protože byla expresivnější a absurdnější. Divadlo toho totiž snese mnohem více, než tři držitelé Oskara (a jeden nominovaný) v jednom Newyorském bytě.

     Zápletka není nijak složitá. Jeden chlapec uhodil v parku druhého chlapce. Jeden je posera a druhý provokatér. Jeden měl v ruce klacek a druhý nestihl pro tentokrát utéci. Rodiče se tak v klidu snaží urovnat jejich spory. S postupujícím odpolednem však nedojde ani ke smíření obou chlapců, spíše naopak. Jejich rodičové si se zvyšující se hladinou alkoholu léčí na protilehlém páru všechny svoje bolesti a bolístky, které si s sebou životem každý neseme.

     Trochu mě mrzelo, že jsem film znala. Polanski totiž vychází z dramatického textu Yasminy Rezy téměř beze změny a proto mě některé vtipy nepřekvapily. (Takže pokud se do divadla teprve chystáte, tentokrát můžete podcenit přípravu.) Mám ráda konverzační komedie bez začátku a konce, které nenápadně gradují do absurdna aby se následně opět uklidnily. Výběr obsazení byl uvážený. Atraktivní Klára Apolenářová jako Aneta Reilleová, manželka advokáta Alana - Petra Halberstadta. Tereza Groszmannová (ve hře Veronika Houlliéová), která v dlouhém hacafraku stále věřila v sílu upřímného jednání. A nakonec Petr Bláha v roli Michala, u kterého jsem prvně váhala. (Většinou zastává role nespoutaného a nedostižného bonvivána, které mu sedí více, než poslušní středoproudí manželové.) Když ale v půlce serval propínací svetr jako revoltu proti své ženě, všechno to zapadlo. Někteří muži se prostě nechají ukecat do nepatřičných rolí a v tomto případě i roláku.

     Velmi dobře byla postavena i scéna. Uklizený obývák, za nímž se rýsují jeskynní malby, jako memento našeho archetypálního jednání. Všechno unylé a urovnané, tak jako zdánlivě dialog, který se během hodiny a půl odehrál.

     Oproti filmu nastala jedna změna, které si asi většina lidí nevšimla, ale měla pro děj osvěžující jiskru. Advokát Alan netelefonoval, ale měl v uchu handsfree zařízení. V půlce dialogu tak začínal svůj hovor a nikdo nechápal, o čem zrovna mluví. Ztvárňoval tak ukázkovou definici dnešních workoholických manažerů, kteří svůj život čím dál tím víc odmítají podřizovat svým nejbližším.

     Kostýmy se mi líbily. Musím ocenit, že v divadle mají cit pro současnou módu a celkový vzhled jednotlivých subkultur. Úspěšná obchodnice tak má slušivé lodičky a dobře padnoucí sako. Mírotvorná spisovatelka je celá taková rozevlátá a na nohou má rozšmajdané ortopedické botky.

     Celkově jsem se na komedii bavila, ale nešlo o žádnou třeskutou záležitost. Domnívám se, že by jí možná slušela menší scéna, aby došlo k větší chemii mezi hledištěm a jevištěm. Chci vyzdvihnout obě zúčastněné herečky, zejména Kláru Apolenářovou, která výborně střídala hysterickou a upjatou polohu (i zvracící scéna byla dost autentická).

     

     Představení doporučuji všem, kteří si chodí do divadla odpočinout. Bude vám předestřena jemná reflexe našich životů a výchovy dětí a tak. Je to ale nenásilné a nebolí to tak, jako v Redutě. Jedná se o milý kus, který je poctivě a možná až trochu konzervativně zpracován. Pokud jste však viděli film (který je dle mého názoru horší, než hra), příliš vás Bůh masakru na jevišti nepřekvapí. To ovšem není chyba brněnské inscenace.

     

     Jenom dvě poznámky na konec. Seděla jsem v první řadě na sedadle č. 1. Vy to nedělejte. Fahrenheit, kterým  v rohu jeviště zachraňují poblitého Kokoschku, není Fahrenheit. Když vám jsou celá oblaka laciné vůně fénována přímo do ksichtu, není to nic moc. Některá vtažení do děje lze oželet… A Petr Halberstadt měl zespodu bot nalepené cedulky z prodejny. Je to kravina, ale úspěšný advokát by něco takového nikdy nedopustil, ale to už je opravdové hnidopišství.

Provaz

     Na detektivky chodím do divadla moc ráda. Jako televizní divák jsem už velmi otrlá. Kus upižlané nohy vám za sklem nepřipadá nijak děsivý. Na divadle se ale můžete nechat vtáhnout do děje za mnohem méně nechutných okolností. Dnešní představení Provaz bylo ještě něčím sváteční. Role Ruperta Cadella se zhostil čerstvý držitel Ceny Thálie Martin Siničák. Podal výborný výkon, ostatně jako všichni.

     Nevím, jestli jste Nietzscheho četli. Já jsem jej nikdy nedočetla. Vždycky mě popadla panika, že by tahle útlá knížka mohla být v rukou nějakého fanatického idiota sakra nebezpečná. Provaz je právě tenhle případ. Patrick Hamilton zpracoval vraždu, která se stala z popudu této knihy v Chicagu. Jeden šílenec posedlý truhlami a dokonalou vraždou si k sobě najde jiného, submisivního pošuka, se kterým zabije svého spolužáka. Aby to bylo ještě vyšinutější nad mrtvolou uškrceného uspořádají hostinu, na kterou sezvou příbuzné a přátele oběti.

     Pojetí příběhu bylo výborné. Vražda hned na začátku. A potom postupně budovaná atmosféra. Atmosféra, ve které je vám chvíli líto Martina Veselého v roli Charlese, který zjevně brzo pochopil, že zabíjet lidi není úplně zábava na nedělní večer. Někdy se vám zvedá kufr z bezcitnosti Miroslava Novotného alias Brendona. Celkovému koloritu přispívá etnosestra otce oběti. (Mimochodem musím velmi pochválit kostýmy, které výborně a nenásilně propojovaly charakteristiku postav). Záhadný umělec Rupert Cadell právě v roli výše zmiňovaného Siničáka, jehož charisma dává výborně uvěřit tomu, že někteří prostě mají čuch na zločin.

     Musím ocenit výběr obsazení. Obličejově to všechno sedělo víc, než obyčejně. V Miroslavu Novotném je něco bezcitného a ohavného (seomlouvám, je to kompliment). Martin Veselý zase působí tak nádherně manipulovatelně, že byste vytáhli kapesník a osušili mu slzičky. Eva Novotná kolem sebe rozprostřela mlhu záhadna, že jsme skoro zacítili závan santalového dřeva. Iveta Austová jako spisovatelka nevalné kvality, ale s výborným citem pro marketing. A nakonec Kenneth Raglan (Lukáš Černoch), jako kamarád , kterého máme všichni. Takový ten, se kterým bude trapný jakákoli okamžik.

     Na Redutu až nezvykle tradiční prostor nerušil zápletku. Závěsy, které se zatahovaly a odtahovaly dotvářely pocit zšeřelé místnosti, ve které probíhá boj meze svědomím a posednutím. Vražda, která proběhla za nasvíceného hlediště z nás chtě nechtě dělala spolupachatele.

     Nečekala jsem, že by to snad mohlo být špatné. Pro Redutu celkem nezvyklé a čerstvé obsazení (tři spolužáci z univerzity jsou i bývalými spolužáky z JAMU). Možná jsem očekávala větší alternativu a vyšinutější emoce. Ale, nedočkala jsem se, což bylo v tomto případě dobře. Téma bylo už samo o sobě dost těžké. Když se nad tím do hloubky zamyslíte, je to příšerné. To jak, ztvárnili oba vrahy Miroslav Novotný a Martin Veselý bylo bravurní. Vlastně nechápu, že nebylo vyprodáno.

     Pokud tedy máte chuť na opravdové emoce a nemáte náladu na existencionální dramata, určitě do Reduty zavítejte. Další detektivka, pro kterou stojí za to zemřít nebo alespoň vypnout televizi a podpořit kulturu.

A ještě dodatek. Neviním ze všeho Nietzscheho, když je někdo posedlý vrah, je schopen zabíjet i podle leporela s Krtkem, bohužel. 

Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě: Dix creé, pense: Onze

Já mám takové malé podezření. Někdy někdo na JAMU dotáhne brko. Studenti jej zhulí a následně vymyslí něco o čem si myslí, že je to inscenace. Ono to není nic. Vypadá to jako zkouška improvizace a pohybové průpravy. Místy se to podobá na performance, což umocňuje zvukový podkres. Dalo se z toho vytušit, že se asi jedná o nějakou parodii, nebo kritiku na život a jeho koloběh. Nevím proč, ale poslední dobou mám alergii na současné umění. Asi proto, že na rozdíl od opravdových umělců se za takovýmito počiny neskrývá únava z vlastního mistrovství, ale drogové blouznění. Každému, kdo se odváží kritizovat, opáčí něco o novém konceptu. Třeba z toho jednou bude Cirque du soleil anebo druhá La Putyka. Ale to se musí zkoušet a promýšlet a ne s každou zkouškou vylízt otravovat publikum. Pokud se najde někdo, kdo se na to chce jít podívat a následně mi to třeba vysvětlit, tak budu ráda! Zkuste to v neděli 23. 3. 2014 v Paláci Prigl.

Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě: Divadlo Krajiny: Sestřičky

Já nevím čím to je, ale všechna divadla, která nadělají na jevišti bordel jsou skvělá. Dnes vystoupilo Divadlo Krajiny se svými Sestřičkami. Bolestná výpověď o stárnutí. Malé memento pro nás všechny, co se rádi utápíme v nadáváním na okolní svět. Pokud budeme pořád naštvaně očekávat, co nám život zase přinese zestárneme do ohyzdných karikatur. Moc se mi líbil klesající optimismus hry. Od groteskního cyklisty až po pomalou sebevraždu. Úžasné, poutavé, stojí za vidění. Bohužel v rámci Lunaparku pouze jednou, takže si to musíte vystalkovat, kdy Divadlo Krajiny opět hraje. Více takových věcí v divadle a méně v životě…

Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě: Divadlo v karanténě: Pr-Chej

Jak bych popsala dnešní divadlo…Podařilo se docela nenásilně zapojit diváky, začátek i průběh byl vtipný a aktuální. Ale, přijde ale. Chyběla tomu pointa. Nějaké extra vyvrcholení. Smáli jsme se, jednotlivé části byly dobré, ale konec nebyl.  Celé představení se týkalo letošní olympiády, která nabídla spoustu vtipných postřehů. Určitě to mohlo končit u netekoucí vody, dvojitých záchodů, nebo tak něco... Takže pokud půjdete na tohle představení 27. 3. 2014 do Kafe do vany, tak si užívejte průběh a na konec nečekejte a bude všechno v pořádku. 

Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě: Divadlo Ateliér: Tak jak, Stando

Divadlo Atelier se věnuje z mého pohledu jedné z nejtěžších disciplín divadla a to improvizaci. Musím říct, že to zvládají výborně. Nevím, nakolik byly situace vytvořené ale pokud se jelo všechno z hlavy, tak to klobouk dolů. Jenom mě trochu zklamala atmosféra v hledišti. Nemělo to tu správnou atmosféru. Možná taky proto, že nás tam bylo málo a byla nám trochu kosa. Tak to můžeme společně napravit 22. 4. 2014 v Kabaretu Špaček, těším se!

Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě: KočéBR: KočéBRovy ČuŇaČiNkY

Máte rádi multižánrové vtipné soubory a ještě k tomu intermediálně? Tak takový je přesně KočéBR a KočéBRovy ČuŇaČiNkY, který byl dneska večer v Kabaretu Špaček. Mám moc ráda představení, která jsou splácaninami z klasické literatury, vlastních úvah a v tomto případě ještě i videoprojekcí dokumentu. Bylo to jedinečné, takže si rozhodně nenechte ujít ani další reprízu, která bude v Paláci Prígl 20. 4. 2014 v 18.00.

Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě: Tůdle a Nůdle

Pobavit dětské diváky není tak těžké. Pobavit dospěláky, to už se člověk zapotí. Ale pobavit dospěláky srandou pro děti to je podle mě geniální majstrštyk. Dneska večer trvalo sice chvíli, než se začali diváci zapojovat, já jsem se tedy kryla v rohu, ale bylo to skvělé. Duo uválených klaunů dokázalo z rezervovaných přihlížejících vytáhnout všechny zbytky nadšených dětí, které v nás ještě jsou. Pohádka O veliké řepě v pojetí zcela tradičním, obsazená náhodně z řad diváků byla moc milá. Pokud tedy máte děti, nezapomeňte je vzít 15. 3. 2014 v 18.00 do Kabinetu Múz, kde Tůdle a Nůdle postaví cirkus v rámci Lunaparku ještě jednou. A pokud je nemáte, tak se připravte na to, že budete řepu tahat sami, což je vlastně ještě větší sranda! 

Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě: Divadlo útulek 123: Útulek 124 "OKNEMŽIKU"

Divadlo může někdy pomáhat. Třeba ve formě dramaterapie  v dětských domovech a blázincích a tak. Mám podezření, že včera jsem byla jedné takové svědkem. Bohužel, nikdo to dopředu neavizoval. Kdybych neznala hlavní organizátorku, která mi to potom vysvětlila, vůbec bych to nevěděla. Naštěstí mi bylo osvětleno, proč jsem musela hodinu sledovat asi patnáct lidí, které jsem podezřívala z účinků LSD. Z tohoto důvodu neopíšu žádnou ze svých rozhořčených citací v poznámkovém deníčku. Jenom vás upozorňuju, že Divadlo Útulek 123 není pro slabé povahy. V den reprízy a to 10. 4. 2014 (Café do vany) se proto připravte spíše na psychiatrickou exkurzi, než na divadelní zážitek.

Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě: NaMikrofon - piccolo

Tak nám začal divadelní festival Lunapark aneb divadlo ke kávě. Nebudu vás zatěžovat obden dlouhými recenzemi. Těšit (přežít) se můžete na kratičké resumé téměř každého kavárenského večera.

Bohužel jsme se stand-up comedy začali poněkud rozpačitě. Trio NaMikrofon – piccolo bylo dostatečně vtipné, v tom to nebylo. Problém byl v publiku. Když totiž přijdete na divadelní festival čeká vás opravdu všelico. Mně dnes večer přišlo, že lidi nebyli s těmito třemi chlapci na stejné vlně. Stand-up chce lidi naladěné spontánně. Dneska večer jsem měla spíše pocit: jsem tady, tak mě bav!  a to nefunguje. Ale, podle mě stojí za to, abyste je viděli. Trochu mi připadají jako pokračovatelé divadel malých forem, která dokázala udělat komedii i z jízdního řádu. Pokud máte rádi stand-up určitě navštivte další dva večery, které NaMikrofon  v rámci Lunaparku chystají. Konkrétně 31.3. 2014 (veselá Vačice) a 5. 4. 2014 (Kabinet Múz). 

Technická čili Lunapark aneb Divadlo ke kávě.

Prosím pěkně navštivte alespoň jeden ze 42 večerů! Je to super, fantazie a zábava! Více info zde!

Ostře sledované vlaky

Pro mě byl dnešní večer opravu výjimečný. Po sto letech jsem si totiž musela koupit lístky za plnou cenu v předprodeji. Divadlo totiž hlásí Ostře sledované vlaky beznadějně vyprodané. A hádejte proč? Protože je to opravdu dobré!

    Možná se některým zdá, že se režisér Ivo Krobot v interpretaci Hrabala opakuje. Já říkám, že on dokáže z tohoto českého pokladu vytěžit úplně nejvíc. Psala jsem to už u Kabaretu Hrabal a musím to napsat znovu. Tento režisér se vyznačuje zřetelným rukopisem v práci z mizanscénou, s ustavováním celkové atmosféry příběhu.  Viděli jsme citlivě použitou company, která zde nebyla proto, aby nás vzbudila, ale měla smysl. Místy dotvářela sladké snění, místy připomínala palčivou přítomnost zákeřné války.

     Ale není to jen režisér, který dnešní večer v Mahence učinil nezapomenutelným. Musím rozhodně vyzdvihnout Michala Daleckého v roli naivního Hrmy. Zatím jsem ho znala jenom z kusů jako je Jules a Jim anebo z účinkování v divadle DNO. Všechny tyhle počiny jsou šílenou směsicí humoru. Těšila jsem se tedy na vážnou, dramatickou roli a musím říct, že Hrma se mu povedl. Mnohdy mívám problém s tím, že Hrma se jeví jako hlupák. Přitom on podle mě není vůbec blb. Je smutný psychopat, naivní mladíček, ale ve své naivitě je strašně odvážný a čestný, což přesně podle mě Dalecký do role vložil. Málo kdy se mi stává, že bych měla pocit, že se herec do role vžil natolik, že mě popadne strach. V tomto případě se to stalo a měla jsem štěstí, že jsem seděla v lóži a mohla v klidu zírat s otevřenou hubou.

     Vizuální stránka byla díky bohu normální. Žádné experimenty ani kostýmové ani kulisové. Ani si to neumím představit, ale určitě by to šlo nějak zprasit. Jediné, co se mi nějak nepozdávalo, byly vzadu projezdivší vlaky na plátně. Nejspíš to byla chyba animace, ale působily trochu jako namatlané v malování. Myslím, že když byla hra tak vyšperkovaná, nebylo by špatné zapracovat na realističtějším záznamu.

     Krobotovou význačnou linkou je také hudební složka, ve které kombinuje záznam s živým hudebníkem na jevišti. V tomto případě to byl stejný klavírista, který účinkuje i ve studiu Marta. Nic by podle mě nepodtrhlo hubování Přednosty nad zkažeností světa lépe. Pocit, že žehráme proti celému světu, který nás neposlouchá, vlastně se nám vysmívá.

     A dvě věci v tomto pojetí Ostře sledovaných vlaků bych chtěla ocenit zvlášť. Zaprvé jsem nemusel být svědkem Hrmova přeťatí žil (při monologu o něm jsem si zacpala uši, nedělá mi to dobře). V tomto případě bylo moc dobře vidět, že věci, které zůstanou neukázány a jsou jen naznačeny působí mnohdy mnohem úderněji. Druhým momentem byla smrt Hrmy. Skončil viset na kandelábru v podobné pozici jako ukřižovaný Ježíš. Nemyslím si, že to byla náhoda. Přišlo mi to jako velmi silný symbolický motiv, možná větší, než konečná Hrmova nahota.

     Ivo Krobot zkrátka velmi dobře chápe Hrabalovu poetiku. Stejně jako sám autor výborně střídá bezstarostné komické události s hořkostí věcí fatálních.

     

     Ostře sledované vlaky jsou podle mě přesně ta hra, která na prkna jakéhokoli národního divadla patří. Nejen proto, že se jedná o povinnou četbu a dvě a půl hodiny v divadle může některé pubertální čtenářské ignoranty bolet míň, než číst knihu, nebo se dívat na film. Mahenova činohra v tomto případě trefila zlaté prase a doufám, že v této krasojízdě míní pokračovat. Národních autorů máme mnoho a určitě si někteří z nich taky zaslouží takto kvalitní zpracování. Jsem potěšena. Pětihvězdičková záležitost.

Tak sa na mňa prilepila

Z ledu jsme Slováky úspěšně vyhnali. V divadelní sezóně jsme ale od Slovenského národného divadla dostali pěkně na prdel. Konečně jsem se dočkala promyšlené inscenace, kvůli které stojí za to si za slovenskými bratry zajet.Vybrala jsem si minulý týden dárky k narozeninám.

     Komedie z pera Georga Feydeaua asi netřeba představovat. Můžete na ně vyrazit i do Městského divadla Brno, které konkrétně nabízí Brouka v hlavě. Tyto komedie jsou podobné v tom, že se týkají vztahů a nevěry, zásnub a manželství. A také se v obou vyskytne nějaký naháč. A to ať se Městské divadlo Brno nezlobí, ale nahý Tomáš Maštalír je prostě nahý Tomáš Maštalír.

     Ale aby to nevypadalo, že jsem se nechala ukolébat jenom vysportovaným tělem tak pěkně popořádku.

Představitelka hlavní ženské role Lucette Diana Mórová hrála skvostně. Výborně pracuje se svou nedomykavostí hlasivek, které v rámci hry šroubuje do nepředstavitelných výšin. K dokreslení představy o potrhlé, city zmítané zpěvačce, sloužila určitě i hříva kudrlinkovatých vlasů. Do hlavní mužské role Bois d' Enghiena chytře dosazený Tomáš Maštalír plní po všech směrech představu milence, kterého je vlastně nemožné opustit. Když pominu již výše zmiňovanou atletickou postavu, musím ocenit i jeho fyzickou zdatnost. Vyskočit totiž z kliku asi půl metru nad jeviště to není jen tak. No a ten zbytek. To byl smrtelný koktejl na bránici. Charismatický Ján Koleník, který do Česka v poslední době pronikl díky seriálu První republika všechno své kouzlo v mých očích ztratil. Dostal tak ohavnou roli, že kdybych ho potkala druhý den ve městě asi bych vylezla na věž Modrého kostolíka, aby se ke mně nepřiblížil. Věrněji zahraného nechuťáka aby člověk pohledal. Jozef Vajda byl jediný, kvůli kterému jsem musela využít překlad kamarádky. Představte si slovenštinu míchanou se španělštinou a bůhví čím ještě, některé slovní přestřelky jsem nestíhala v hlavě překládat. Víte třeba, co znamená sloveso pĺzně?!

     Strašně často u her kritizuji nepropojenost kostýmů, hry a scény. V tento večer jsem byla naprosto spokojená. Francouzské domácnosti si představuji jako francouzské kavárny. Židle z ohýbaného dřeva, kulaté stolky, všechno jak má být. Scéna byla navíc díky posuvným dveřím rychle přeměnitelná, a proto jsme nemuseli čekat sto let na přestavení interiérů.

     Kostýmově konečně někdo pochopil, že když muže navlečete do dobře střižených obleků, tak to celé dostane punc luxusu. Dokonce i boty měly všechny vejčitou špičku. Samozřejmě si všímám asi detailů. Ale když se něco odehrává v prostředí aristokracie musí to být dokonalé. Zvlášť, když se nacházíme ve Francii, že!  K dobrým oblekům působila v hezkém kontrastu Lucette, která byla jako bohémské zjevení, které si na sebe obleče ve své excentričnosti cokoli, co potká.

     U inscenací většinou moc nevnímám hudbu, ale u Tak sa na mňa prilepila se mi moc líbila. Nevím, jestli byla dobrá nebo špatná, ale byla prostě pěkná  a korespondovala se společností, která se po jevišti pohybovala.

Jediné, co bych vytkla ne tak představení, jako spíše diváctvu je, že chodí pozdě. Ještě jsem nezažila aby národní divadlo začínalo o deset minut později a lidé stále přicházeli. To i já jsem se do divadla připlazila včas a to jsem šla z hotelu pěšky podle mapy ve větru dešti a po rozkopaných chodnících.

     Samozřejmě, že jsem od Slovenského národního divadla nečekala zklamání. Laťka, kterou ale Slováci tento večer nasadili je opravdu vysoko. Nevěřila bych, že v inscenování komedií budou patrné takové rozdíly. Pokud vám tedy vyjde čas rozhodně novou scénu Slovenského národného divadla navštivte, budete se smát ještě u sochy Svätopluka na Bratislavském hradě. Excelentní.

Zpověď hochštaplera Felixe Krulla

Ajajajajaj, nechala jsem se zlákat předchozím představením studia Marta a šla jsem na zbrusu novou inscenaci Zpověď hochštaplera Felixe Krulla s velkými očekáváními, nebyla naplněna. Ani zdaleka.

     

     Ale, začněme od začátku, proč jsem tak natěšená do divadla šla. Na webu studio Marta avizovalo hochštaplerskou hlavní  roli v podání Zbyška Humpolce. Zaradovala jsem se, protože nikdo z absolventského ročníku JAMU nemá takové charisma. Charisma sňatkového podvodníka, který si ledaskoho získá. Jeho osobnost však zůstala nevyužitá ba skoro se v záplavě monologu a překotného střídání scény rozmazala do prázdna.

     Překlad Martina Sládečka byl výborný, ale spíše pro čtení. Nebyl ani tak náročný pro herce jako pro diváka. V řinoucím se monologu Felixe Krulla jsem se ztrácela místy tak hluboko, že jsem si nebyla jistá, kdo je hodný a kdo je zlý. Čehož možná chtěl Krull dosáhnout, dle mého názoru však šlo o nežádoucí efekt. Střídání scény pro mě však nebylo tak děsivé jako celkové střídání výrazových prostředků. Nebyla to jednotná inscenace, která by nějakým přesně určeným postupem spěla k celistvosti. (Tohle je přesně ta věta u které bych se zblila i já.) Takže jinak. Když volím vypravěče, chci aby mluvil celou dobu, když užívám zcizovacího efektu využiju ho několikrát, když stylizuju, tak stylizuju a nepoužívám pak detaily. Kupříkladu převázaná kuna podle mě slouží spíše jako pobavení herců a jejich fanoušků na facebooku, než samotné inscenaci.

     Scénu a kostýmy má na svědomí jedna a tatáž osoba a to teda jako vůbec nechápu. Výborná scéna, minimalistická, moderní, dostatečně ilustrativní i proměnlivá. A kostýmy sprasené, že mě bere vztek. Nevěděla jsem, čí jsem. Já vím, že tohle je nízkonákladové studio a tak nemůžu čekat nic mimořádného. Ale doprčic. Udělám plexi scénu a jeden je biedermeyer, druhý je ve stříbrném saku, samotný Krull jakoby utekl z nějaké z četných brněnských hipsterských kaváren. (Tohle ale musím pochválit, protože z místních hipsterů ta navoněná bída taky kape.) Já si to asi představuju jak Hurvínek válku, ale pokud chci vytvořit nějakou atmosféru, musím se snažit ochotnické divadlo co nejvíce popřít jednotlivé prvky musí mít souhru, nápad, který se celou hrou proplete. (Případně kritiky kritičky bych chtěla upozornit, že nejsem povinná být výtvarnice, abych mohla vyjádřit pocity, které byly v divákovi vyvolány.)

Další průser bylo zvučení. Někdy byla hudba schválně asi nahlas. Ale většinou to trhalo uši a myslím, že paní vedle mě se nevrtěla  zrovna z toho, že to byla rajská hudba. Divím se, že taky kvůli přetopenému vzduchu někdo pod náporem decibelů neomdlel.

     Na můj vkus to nebylo ani dost vtipné, ale ani dost absurdní a brutální, aby inscenace měla ten správný říz. Čekala jsem, že z pana Humpolce vyždímají jeho charisma do poslední kapky a byla jsem spíše svědkem mnohdy drmolivých výstupů, které nedávaly smysl. Některé scény byly příliš dlouhé a hluché, často se vsazovalo na ženskou erotiku, kterou já neocením, takže bohužel.

Inscenace se možná trochu pokoušela o Felliniho opulentnost, ale zůstali jsme u Krtečka a Vánoc. Rozpačité pojetí něčeho, čím si nejsem jistá, co bylo.  Okouzlujícího příběhu hajzlíka, kterému by každý odpustil byl spíše slátanina slizounka, který byl spíše k pláči, než řevu lva salónů.

     Je mi to moc líto a možná přijdu i o některé fanoušky. Nerada kritizuju něco, co bylo určitě děláno s nejlepším úmyslem a stálo hodně sil. Tohle panoptikum ale asi nebude inscenací, kterou studio Marta udělá díru do světa. Tak jako to určitě bude s Kabaretem Hrabal. Es ut mir leid, Felix.

Revizor

Pro nás, kdo se nabubřele považujeme za divadelní znalce jsou kusy, které je prostě bezpodmínečné znát. Jedním z nich je Gogolův Revizor. Samozřejmě jsem jej na střední škole četla, ale v divadle jsem Revizora ulovila až dnes. Do Mahenovy činohry jsem si dnes byla doplnit ostudné mezery ve vzdělání. Bohužel, asi zůstalo jen u toho. Třeskutá sranda se nekonala.

     Nevím, čím to je, ale ruské autory považuji za mistry co se nadčasovosti témat týče. Buď, je Rusko nešvary tak palčivě prorostlé, že o nich prostě nejde nepsat, nebo jsou opravdu jenom talentovaní, ale stěží najdete jinde hru, kterou jde bez větších změn znovu a znovu inscenovat a bude stále aktuální a bude stále studnicí pro narážky na zcela současný stav společnosti. (Někdy až čumím, jak složitou větu jsem schopná vytvořit.) Gogol je autorem her, které se podle mě dají inscenovat i na zcela komorním jevišti, jak tomu bylo právě u Revizora například v Činoherním klubu, ale stejně dobře se vyjímají na velké scéně. V tomto dnes večer problém nebyl, mě prostě jenom opět přerostly má očekávání.

     Z obsazení jsem měla pocit, že se budeme opět válet v salvách smíchu způsobených jak improvizací, tak velmi dobře načasovanými vtípky. Vždyť korupce je v naší zemi tak oblíbené téma. Bohužel jsme se dočkali jen jedné narážky na krabici. Kdyby si pan Rath nechal za tento motiv v každé divadelní hře vyplatit dividendy určitě by měl opět krabici napěchovanou. Jinak byla celá hra příliš hluchá, plula po povrchu, některé vtipy vyznívaly docela naprázdno, některé snad ani nebyly vtipy. Martin Dohnal v roli Revizora nebyl špatný. Byl nechutný ze všech sil, totální tlučhuba a umaštěný podvodníček. Jenom jsem se nemohla ubránit pocitu, že herci jsou si vědomi, které postupy na diváky platí a ty používají až do zblbnutí. Takže natřikrát se větě „Ty hovado“ řečené s brněnským přízvukem zasmějete, napočtvrté už prostě jenom počkáte, až to konečně skončí. Stejně tak prskání okurek a opilé monology. Já vím, že v Rusku se opravdu asi hodně pije, jenom bych čekala nastínění lidské malosti i jinak, než lahví vodky a alkoholikem na každém kroku.  Vyústění, kdy všichni lháři, korupčníci a smilníci zjistí, že byli podvedeni postrádalo jiskru, bylo málo šokující, fakt, že všichni přišli o všechno, že ze sebe udělali totální blbečky, dokonce že daly svůj slib manželství  jakoby skoro ani nepopudil… Měla jsem pocit, jako když jsem napsala Ježíškovi, že bych na zahradě chtěla jednorožce, obě strany věděly, že chci nesplnitelné, takže jsme to na Štědrý večer prostě přešli mlčením…

Zdroj: web NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/cinohra/revizor?idp=13245

     Martin Dohnal si ale přesto zaslouží samostatný odstavec. Musím říct, že jsem nikoho odpornějšího už dlouho neviděla. Už to, že byl ochoten před zraky všech rozpárat matraci, slámu z ní umotat v jointa a před zraky diváků vykouřit, to samo ukazuje, jak daleko může herec své hranice posunout pro pobavení diváka. O okurkách, které sežral až poté, co ve sklenici vymáchal krajkovou dečku ze stolku raději ani déle nepřemýšlím… Opilecký monolog o tom, koho všeho zná, co napsal a kde byl, byl výborným koncertem složeným z floskulí, které se na nás valí na každém kroku a tradičních hospodských vět, které ti slušnější z nás už někdy slyšeli, ty větší „hovada“ je už i říkali. Zde bych ještě chtěla velmi pochválit kostým. Asi si toho nikdo jiný nevšiml, ale Chlestakov měl na sobě tepláky. Sice s puky, ale byly to bezesporu tepláky. Považuji to za dokonalý nápad pro znázornění navoněné bídy.

     Revizor nebyl vyloženě špatný, ale žádný zázrak se dneska večer nekonal. Představení není rozhodně pro slabé žaludky. Hra, jejíž obsah je notoricky známý volá po dynamičtějším pojetí, odvážnějším zpracování a i přes veškerou avizovanou nadčasovost to chce čerstvost, poskytla bych určitě větší prostor hercům, kteří podle mě mají na to, aby hru pozdvihli a posunuli do roviny výborné klasiky s místy až šokujícím a absurdním humorem.  Označila bych to za takové pěkné tříhvězdičkové školní představení.

Nevěsta

Protože mám v podnadpisu (ne)jen brněnských divadelních představení, rozhodla jsem se pro velké tažení na matku měst a její kulturní lákadla. A myslím, že se my v Brně ani stydět nemusíme, nejsme o tolik pozadu, teda většinou...

Vzít nějaký příběh z konce dvacátého století a udělat z něj konverzační komedii zdá se být receptem na zaručený sukces. Ovšem udělat z Nevěsty Adolfa Hoffmeistera muzikál může být přinejmenším pošetilost. Chápu, že v malých divadlech nedisponují stálým orchestrem a proto musí být hudba reprodukovaná a pokud se jednalo například o velké tituly typu My fair lady, nebo Šumař na střeše ledacos jsem odpustila, ovšem proč se Ondřej Brousek a Radek Balaš pustili do tvorby muzikálu nového právě pro Fidlovačku, to mi teda jako uniklo.

     Asi bych měla říct, že jsem původně jela na úplně jiný titul, ale mezi divadly se rozmohla asi nějaká viróza a tak je jedno představení za druhým rušeno. Ale vzhledem k tomu, že se nám přišla omluvit sama paní Eliška Balzerová, nechala jsem se ukolébat VIP pocitem a rozhodla jsem se absolvovat místo Jeptišek Nevěstu.

     Zápletka je celkem jednoduchá. Chudého básníka ustanoví svůj strýček univerzálním dědicem, za předpokladu, že si vezme do čtyřiadvaceti hodin pannu. Samozřejmě se to mezi zkaženou mládeží zdá jako velký oříšek. Zápletka má tedy i hlubší morální přesah a vtipům více či méně neslušným jsou dveře dokořán otevřeny. Ale proč, proč je potřeba z toho udělat muzikál, na to se ptám už podruhé. Nic nového už mezi muzikály podle mě napsat ani nejde a to se dost na představení podepsalo. Některá čísla bez skrupulí kanibalizovala na úspěšnějších příbuzných. Na Chicagu například. Chyběla mi hlavní melodická linka, která by se proplétala celým muzikálem, taková, která vám vydrží až na Můstek, ne jenom do přestávky po chlebíček. A texty byly místy fakt pitomé. Láska, kráska lebka praská, tak bych to shrnula. První půlka se nesla v blábolivém zamilování, skoro až operní pojetí mě fakt nudilo. Choreografie na malém jevišti, kde sedíte herci skoro na klíně absolutně nevyznívala, na práci s prostorem na jevišti musíte mít zákonitě prostor v hledišti. Můj plán rozsekat inscenaci za hysterického řevu překazila naštěstí druhá polovina. Asi proto, že zde bylo méně zpívánkování a více konverzačního humoru, kde se značně rozjel improvizační boj mezi hlavním protagonistou Lukášem Rousem a Dennym Ratajským. To je dle mého názoru ideál pro malé divadlo. Střelené komedie, kde můžou herci ukázat své vybroušené mistrovství a nebo se taky složit v záchvatu smíchu, hraní na gagy, práce s gesty, které na velkém jevišti nevyzní…

Tak jako chyběla celistvá koncepce v hudbě, chybělo mi i propojení v kostýmech a rekvizitách. Vím, že divadlo je pozlátko a netrvám na ruční výšivce a hedvábných róbách, ovšem kostýmy a hlavně  kašírované rekvizity se mi zdály mnohem víc odfláknuté a hlavně nepromyšlené. Zdálo se mi, že se výtvarníci snažili o bláznivé pojetí, ale nedokázali tomu dát originální šmrnc, rámec, který by celou scénu propojil. Nevím, jak takové představení vzniká, ale připadalo mi, že někdo šel skrze kostymérnu a co bylo nejbláznivější, to navěšeli na chudáky herce. A moc se se šitím nepárali. Poslední zvonění! To je to, co mi to připomínalo.

Celkově byla pro mě Nevěsta souboru Fidlovačky spíše zklamáním. Zachránil to konec, který se nesl právě v duchu konverzační komedie a myslím, že by se se mnou shodli i diváci, kteří v posledních deseti minutách zázračně ožili. Sama bych si tuhle hru asi nevybrala, protože mi instinkt něco takového naznačoval. Já těm novým muzikálům prostě na chuť nepřijdu.

P.S.: Konec víkendu jsem strávila v Národním divadle na Cyranovi z Bergeracu a to jsem si zase v šatně v rohu v šeru musela přiznat, že na umělcích z Prahy přece jenom něco je!

POZOR TECHNICKÁ aneb Vánoční koncert Brněnské filharmonie v Besedním domě

K Vánocům patří nejen divadlo, ale také koncerty a koledy. A k Povánocům zkouškové období, kdy doháním, co se dá a proto si můžete jen tak cvičně přečíst mou recenzi na hudební koncert. Musím říct, že jsem si při psaní připadala jak dítě v máminých lodičkách...

Mimořádné koncerty

Vánoční koncert

Besední dům - 15I12I2013 - 19:30

recenze

Předvánoční čas se vyznačuje obávaným shonem, ale také rostoucím počtem koncertů, které nám toto období, mnohdy vyvolávající ambivalentní pocity, mohou zpříjemnit. Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby není zdaleka jen záležitostí znalců a příznivců barokní hudby a katolické mše. Toto dílo je symbolem Vánoc pro většinu Čechů a proto večer v Besedním domě rozhodně nebyl jediný, kdy se rozeznělo slavné zvolání Hej Mistře, vstaň bystře!

Koncert, který se konal 15. prosince,  byl zařazen v rámci programu Mimořádné koncerty Brněnské filharmonie. Večer byl rozdělen na dvě části. Instrumentálně obě doprovázela právě Filharmonie Brno. V první části jsme vyslechli cyklus Chvalmež boha zpívajíce, který zpracoval Martin Jakubíček. Sbírku Slavíček rajský, z roku 1719, rozepsal tento skladatel a hráč na cembalo a varhany dle dobových zvyklostí. Byli jsme tedy svědky přerodu povětšinou dvouhlasých melodií ve sborem zpívané písně. Jak jsem již avizovala výše, jednalo se o vánočně laděný koncert vyslechli jsme celkem sedm koled a vánočních písní mezi nimi notoricky známé Adeste fideles, pro mne v zajímavém, dvojjazyčném zpracování. Interprety nebyl samozřejmě jen sbor. Sólisty, kteří se jednotlivých oslav narození Krista ujali byli Hana Škarková – soprán, Marie Vrbová – alt, Petr Levíček  - tenor a Jan Šťáva – bas. Martin Jakubíček doprovodil sólisty, sbor Kantilénu a Brněnskou filharmonii na varhany. Dirigenty byli Petr Fiala – Český filharmonický sbor Brno a Jakub Klecker – Kantiléna a Brněnská filharmonie.

Druhá část již zcela patřila České mši vánoční, dříve zmiňovaným sólistům, Brněnské Filharmonii a Českému Filharmonickému sboru Brno. Původně latinskou mši, kteréž libreto v češtině mapuje příběh zvěstování , jsme vyslechli v poměrně konzervativním podání sólistů, prokládaným vstupy smíšeného sboru. Celkovému hudebnímu zpracování téměř není co vytknout. Domnívám se ovšem, vzhledem k délce koncertu (přibližně jedna hodina), že mohly být skladby uvozeny alespoň pár slovy. Nejsem příznivce nějakých dlouhých proslovů a vřelých přání do nového roku, ale při rychlosti střídání skladeb jsem se při zaposlouchání ztrácela. Sledovat koncert s prstem zabořeným do programu mi narušuje umělecký zážitek více, než občasná věta uvaděče.

Brněnská filharmonie se nepouštěla do žádných předvánočních experimentů. Pro posluchače připravila konzervativní pásmo s adventním laděním. Všechny skladby byly zpracovány precizně a zaranžovány klasicky. Dnešní večer se nekonalo žádné překvapení, muzikanti dokonce neposkytli ani přídavek. Domnívám se ovšem, že na Besední dům se snesla příjemná, pro všechny posluchače stravitelná a pochopitelná předvánoční atmosféra.