Sen noci svatojánské

Už když jsem viděla fotky z představení, tak jsem věděla, že tady jde o hodně. Avantgardní scéna, velmi netradiční pojetí kostýmů a výborné obsazení dali tušit, že buď se bude jednat o kopu hnoje, nebo o neopakovatelný zážitek.Nekonvenční režisérský tandem SKUTR se po Lišce Bystroušce skrze Shakespearovské slavnosti vrací na místo činu. Brno ovládl Sen noci svatojánské.

   V hlavních dvojrolích vystupovali Vanda Hybnerová jako Hippolyta a Titanie ,David Prachař  coby Theseus a Oberon a Csongor Kassai jako Puk a Egeus . Byli ovšem jen špičkou geniálního ledovce, který se rozhodl nás utopit ve vlastním smíchu. Milenecké dvojice ztvárnili Zuzana Ščerbová a Martin Písařík (Hermie a Lysandr) a Petr Vančura s Lucií Schneiderovou jako Demetrius a Helena, obě herečky v této alternaci jsou členkami Národního divadla Brno (také hrají v Lišce Bystroušce). Srdcovou záležitostí pro mě byl ale právě Puk, který v podání Csongora Kassaie působil opravdu jako z jiného světa. Popleteného skřeta nehrál, on ho žil, chvíli jsem měla pocit, že nás opravdu všechny ohodí kouzelnou trestí z lavoru.

Původní text v překladu Martina Hilského byl okořeněn řadou velmi nepředpokládaných vtipů. Dočkal se každý. K vidění byl klasický lechtivý humor, ale také slovní přestřelky, ale hlavně totálně šílené převlekové nápady, vtipy, které dle mého názoru vznikají procesuálně /rozumějte za pochodu/. Vanda Hybnerová se také postarala o příjemný šanson čímž se dostávám k hudební složce, která se týkala hlavně elfů, kteří, byť neměli špičatá ouška, působili přízračně a jejich taneční čísla nás vtahovala do spletitých hvozdů. Tanečníci ovšem nebyli jenom nastajlované krasotinky, baletně a artisticky byli výborní. Klavírní mezihry zastal Václav Kopta a myslím, že roli Radka Převrátila ze Sněženek a machrů může definitivně převálcovat klavírní talent.

Zdroj: http://www.shakespearebrno.cz © AGENTURA SCHOK | foto: Viktor Kronbauer

Už dlouho jsem nezažila představení, ve kterém by tak dobře pracovalo propojení scény, kostýmů, dialogu a hereckých výkonů. Scéna byla moderně minimalistická, většina herců měla obuté kožené oxfordky, oblečené dobře padnoucí saka, blonďatá tupé a ani fialová paruka Titanie nepůsobila nepatřičně. Pohádkový les nemusí nutně obsahovat pařezy a poletující světlušky, ale rokokovou sedačku, muchomůrky a fialové světlo.

Kapitolou samou pro sebe bylo trio Václav Kopta, Josef Polášek a Marek Daniel, kteří ztvárnili role tří dělníků a ochotnických herců, kteří u příležitosti Theseovy a Hippolytiny svatby chystají tragédii. Polášek je dobrý mim, Kopta dobrý hudebník a Daniel celkově skvělý herec, který navíc umí moonwalk (to se nedá popsat, to se musí vidět). Jestli existuje zhmotnění pěsti na oko, byla to tahle šílená, ale o to horlivější partička.

Umělci z Prahy prostě předvedli gejzír vybroušeného herectví, SKUTR cit pro režii a šťastnou ruku při výběru kostymérů a scénografů. Vždycky, když jdu na Shakespeara nahlas prohlašuji, že Shakespeare se přeceňuje. Letní shakespearovské slavnosti mě ale vlastně nikdy nezklamaly, Shakespeare má vždy něco do sebe a když je dobře řemeslně zpracován, rozhodně se jedná o událost sezóny, jak tomu bylo i v tomto případě. Tož hurá do Brna, do Ostravy, kurde a nebo do Prahy, viď?!  Pět hvězd a tečka.

Králova řeč

Když koktající herec stejně sklidí stading ovation.

   Adaptace oskarových filmů nejsou v brněnských divadlech příliš obvyklé (doufám, že tohle MDB vezme jako hozenou rukavici a zkusí rovnou Avatar). Mahenova činohra připravila jako jednu z největších premiér sezóny Královu řeč. Za největší ji považuji kvůli největšímu banneru na budově divadla, který byl navíc barevný. Když mají Ladislava Freje, přece nestačí temperky a kus prostěradla!

   Frej ale nebyl jediným jménem, které mohlo žrouty osobností upoutat, režie se totiž ujal Martin Stropnický. Zatím jsem neměla tu čest vidět nic zpod jeho taktovky, takže jsem šla bez očekávání, ale chválil brněnské kafe, čímž si u mě udělal plusový bodík dopředu.

   A pokud Národní divadlo Brno láká na jména Frej a Stropnický, rozhodně se nemusí bát použít jako tahák i Martina Slámu. Zhostil se role následníka trůnu…. A nechápu to. Jeho výkon byl prostě dokonalý. Koktal POŘÁD. Lezl tím divákům tak na nervy, že jsme byli úplně ponořeni do natlakované nálady jeho otce i jsme měli chuť se mu posmívat jako David Kaloč v roli jeho bratra Davida (HAHA), který se trůnu vzdal kvůli manželství s Wallis Simpson (já furt nevím, jestli přechyluju, nebo ne). Ladislav Frej rozhodně také nezklamal. Svou roli hrál výborně, akorát já se nemůžu zbavit jeho dabingového hlasu, pořád čekám, kdy se bude řešit něco v Midsomeru. Domnívám se, že jej i diváci vnímají jako osobnost české kultury, proto byl jeho výkon v roli logopeda věrnější, přirozenější.

Zdroj archiv NDB: http://www.ndbrno.cz/cinohra/kralova-rec?idp=12660

   Scénografie Mahenovy činohry je často sporná. Já jsem zastánce toho, že experimenty patří do Reduty a národní divadlo by mělo jít cestou zaručeného zpracování. (Třeba změním názor po Lišce Bystroušce, která se dostala do rukou tandemu SKUTR). Často se mi stalo, že zajímavý kus, byl zpracován tak nějak nepochopitelně, tam, kde měl vynikat herecký talent lítaly balónky, zvratky a svítily slova SHIT (ano mluvím o Ideálním manželovi). Takže jsem se trochu obávala, odkud přiletí nenadálý dědic anglického trůnu. Bohudík zbytečně. Scéna byla konzervativní, dostatečně ilustrativní a celkově mě dost bavila (k balzovým letadýlkům má vztah asi každý, kdo má doma bratra aeromatlu).  Zvlášť, když se asi v půlce zaseklo projekční plátno, které vyjíždělo nahoru a dolů. Nevím proč, ale tyhle chyby mám na divadle ráda, připomínají mi, že se to všechno děje tady a teď, čehož v dnešní době není moc. Obešli jsme se bez přílišných točen, které podle mě patří do Krumlova a jinak většinou dost odvádí pozornost.

   Na kostýmech divadlo nešetřilo, kostymérky se držely historických předloh a konzervativní anglické módy. Jediný, malý háček byla Wallis SimpsonOVÁ (zvláštní, přechýlení a úchylný k sobě mají tak blízko).  Nevím, jestli ten, kdo projde po jevišti jednou tak se do něj neinvestuje, ale její zrzavá paruka z ní udělala zápalku a pokud vím, nebyla ani šantánovou tanečnicí, jak vypadaly její šaty. Dobře, tohle vytýkám jenom proto, aby to nebylo jenom rozjuchané a protože nám ve škole říkali, že kritika má obsahovat jak klady, tak zápory.

   Nevím, jaký bych měla na tuhle hru názor, kdybych příběh neznala v podání Colina Firtha ve stejnojmenném filmu z roku 2010. Nevím, jestli za to mohl Stropnický, nebo Frej. Rozhodně za to ale mohl Sláma. Jeho výkon byl pro tuto biografickou hru stěžejní a dokonalý. Národní divadlo Brno zvolilo hru, která sem podle mě patří, bez ohledu na národní příslušnost hlavní postavy.

B-b-běžtttte dodododo didivavadla!!!!!!! 

Jules a Jim

Reduta je úžasný prostor. Historická budova je celá vycpaná moderním interiérem a jsou tam asi nejhezčí záchody v Brně. Uvaděčky na sobě mají trička REDUTA a celkově je to takové punkové. Je to místo, ve kterém čekáte alternativu. Na představení sem se chodím šťourat ve vlastním životě a psychice, proto mě toto představení překvapilo svou lehkostí. Při představení Jules a Jim se sedí a hraje na jevišti. V případě obsazení Jiří Kniha  a  Michal Dalecký si hlavně ženy nemůžou přát lepší usazení. Ano, Petra Bučková je taky hezká, ale to nedokážu tak dobře posoudit, ani zblízka.

Zdroj archiv NDB: http://www.ndbrno.cz/reduta/jules-a-jim?idp=13091

                Představení autora Henri-Pierre Rochéa bych rozčlenila na dvě části. První, improvizační. Divačky jsou speciálně postupně vtahovány do představení a musím říct, že jsem asi pochopila pocit psa, kterému se díváte přímo do očí. Někdy nevíte, kam se vrtnout. Tahle dvojice dokáže improvizovat asi v jakékoli situaci, vyprávění o svých milenkách dokreslují všemožnými artistickými a hudebními vstupy a absurdními dialogy, které ale tak nějak každý už slyšel. V druhé polovině končí sranda. Všechno opravdovější, do děje vstupuje žena, takže rozjuchaná dvojice není už jen naše…Nevím, jestli jsem se první částí rozmlsala, ale v druhé polovině jsem se trochu nudila. Žena lavírující mezi dvěma muži, svou rodinou a zvířecí volností. Zvláštně nastavený milostný trojúhelník mohl být prostě trochu kratší. Na druhou stranu my ženské dokážeme dělat okolky se vším, nevíme, co chceme a tohle představení to jen ilustrovalo.

                Kostýmy a scénu má na svědomí Zuzana Štefunková, která vtipně kombinuje jediný dekor na interiéru i kostýmech, což celku dodává malebný ráz. Z barevnosti přechází do vyblitých barev, které umocňují vážnost a vyvrcholení děje. Jules a Jim je plný metafor a vtipných rekvizit, rozhodně se mi líbila dopečená bábovka! Akorát nesnáším kovové zvuky, takže hraní na pilu mě stálo asi tři litry potu, ale to je jen můj problém. I když, kdybych nemusela sedět na jevišti, mohla jsem si klidně zacpat uši. Vždycky je potřeba mít to na koho svést.

                Pokud jste unavení ze sedmi spolubydlících, z nichž jsou většina holky a potřebujete prostě trochu mužského entuziasmu rozhodně zvolte Jules a Jim v Redutě.  Medicína pro ty, které v baru ještě nikdo nikdy nebalil.Tohle více než komorní představení je prostě fajn! Řekněme čtyři hvězdičky, za tu pilu…

KOČKY

Myslím, že když řeknu, že Městské divadlo Brno není hráč na poli vysoké kultury, nikdo se na mě zlobit nebude. Pod vedením Stanislava Moši se vydalo cestou líbivého mainstreamu, který plní místa do posledního přístavku. Ovšem nelze mu upřít výborné řemeslné zpracování a vysokou profesionalitu, se kterou se ke každému kusu staví. Pokud se chcete seznámit s klasikou muzikálové tvorby, jako je My fair lady (v tomto případě Ze zelňáku), Jesus Christ Superstar a nebo Bídníci, tak není lepší místo. V těchto případech mě MDB ještě nikdy nezklamalo jak věrností kostýmů a prostředím, tak velmi profesionálními pěveckými výkony. O to větším zklamáním pro mě byly Kočky.

Měl mě varovat už plakát. Oblíbené kočičí oči zaměnila hubená slečna v síťovaných punčochách kráčející s nějakým plédem a v masce, takže jsem tápala mezi Babičkou a Chicagem. Ani prohlášení na Facebooku o tom, že tentokrát se tvůrci rozhodli udělat Kočky po svém mě neudržely doma u amerického sitcomu.

Kočky nemají příliš bohatou dějovou linii, jedná se spíše o defilé různých charakterů postav a osudů, návrat zohavené matky k dceři můžeme spíše tušit. Kočky tudíž stojí a padají na jednotlivých pěveckých číslech, dobré hudbě ale také na company, které je v Kočkách jako psů.

A rozsáhlá company chce nějaké penízky, ale hlavně ji musíte obléct. A bohužel to se rozhodně nepovedlo. Nebyly ocásky ani ouška. Začátek kočičího bálu ještě nesl náznaky kožichu, ty však bohužel herci po první čtvrt hodině zahodili a poskakovali po jevišti v dost bizarních kombinacích, často jsem si říkala, jestli se má jednat o kočku po výbuchu atomové elektrárny, nebo šlapku, která z Lidické zabloudila. Neříkám, že bych nutila všechny tancující narvat se do kožešinových kombinéz, jak je tomu u klasického zpracování, ale míra stylizace musí znát míru. A ať se na mě nikdo nezlobí, škrabošky to rozhodně nezachránily. Nemluvě o kostýmu Abraka-máryfuka, kterému svítil cylindr a kusy pláště, takže vypadal, že zakopl o vánoční stromeček. Ano, to kočky sice dělají, ale nějak to prostě nechtělo sedět. Vládce kočičího světa, v podání Petra Gazdíka, který by měl budit úctu vypadal se dvěma culíky jako chlapeček, kterému se pomstily dvě starší sestry. Alena Antalová v roli Grizabelly, měla velmi dobře udělanou masku popáleniny, ovšem dlouhý kabát z ní udělal babku, která nám pod okny vybírá popelnice. Samozřejmě, byla vyhnanou kočkou, možná že nějaký ten kontejner zkoukla, ale míra stylizace ostatních celkově mátla natolik, že jsem se ztrácela v tom, co která kočka vlastně je. Domnívám se, že v tomto případě jsou kostýmy nosným prvkem a bylo škoda je takto rozmělnit.

Jedna ukázka kostýmů za všechny...
zdroj archiv MDB: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/205_021.JPG

Ovšem po poslechové stránce musím Kočky chválit. Srdcovou záležitostí nás všech starých romantických panen jest Memory, kterou Alena Antalová vystřihla, až mrazilo. Líbila se mi také operní vsuvka do výstupu Múze. Celkově sborové zpěvy byly prostě na pochvalu. Jediný, kdo mi trošku vadil byl Dušan Vitázek, který má dle mého názoru srůsty v nose a do mikroportu strašně funí. (a nebyla to rýmečka, funěl už v Jackyllovi a Hydeovi). 

Celkově mě prostě Kočky zklamaly, zdály se mi tak nějak neslané nemastné. Je to představení, které bych doporučila jinak i dětem, ale v tomto podání se bojím, že by se nudily. Udílím tedy dvě hvězdičky z pěti. A pokud vám můžu radit, dejte si o přestávce alespoň sklenku rosé. 

Najděte řadu a sedadlo, začínáme...

Dělat něco v dnešní době vášnivě a nedat o tom světu vědět, je jako byste to vůbec nedělali. Já miluju divadlo. Je to pro mě místo, kde se vyzuřím, nebo zesílím svou dobrou náladu. Je to pro mě místo seznámení i rozchodů (ano jsou zaručená rozchodová představení). Chtěla bych na téhle stránce vytvořit databázi všech představení, které budu schopna absorbovat.  Nejsem divadelní kritička, mám legálně zakoupený word a viděla jsem toho spoustu, v dnešní době to k vyjádření myšlenek asi stačí, no uvidíme, jak se s tím poperu. Tak tedy vítejte, opona jde vzhůru!