Technická čili Lunapark aneb Divadlo ke kávě.

Prosím pěkně navštivte alespoň jeden ze 42 večerů! Je to super, fantazie a zábava! Více info zde!

Ostře sledované vlaky

Pro mě byl dnešní večer opravu výjimečný. Po sto letech jsem si totiž musela koupit lístky za plnou cenu v předprodeji. Divadlo totiž hlásí Ostře sledované vlaky beznadějně vyprodané. A hádejte proč? Protože je to opravdu dobré!

    Možná se některým zdá, že se režisér Ivo Krobot v interpretaci Hrabala opakuje. Já říkám, že on dokáže z tohoto českého pokladu vytěžit úplně nejvíc. Psala jsem to už u Kabaretu Hrabal a musím to napsat znovu. Tento režisér se vyznačuje zřetelným rukopisem v práci z mizanscénou, s ustavováním celkové atmosféry příběhu.  Viděli jsme citlivě použitou company, která zde nebyla proto, aby nás vzbudila, ale měla smysl. Místy dotvářela sladké snění, místy připomínala palčivou přítomnost zákeřné války.

     Ale není to jen režisér, který dnešní večer v Mahence učinil nezapomenutelným. Musím rozhodně vyzdvihnout Michala Daleckého v roli naivního Hrmy. Zatím jsem ho znala jenom z kusů jako je Jules a Jim anebo z účinkování v divadle DNO. Všechny tyhle počiny jsou šílenou směsicí humoru. Těšila jsem se tedy na vážnou, dramatickou roli a musím říct, že Hrma se mu povedl. Mnohdy mívám problém s tím, že Hrma se jeví jako hlupák. Přitom on podle mě není vůbec blb. Je smutný psychopat, naivní mladíček, ale ve své naivitě je strašně odvážný a čestný, což přesně podle mě Dalecký do role vložil. Málo kdy se mi stává, že bych měla pocit, že se herec do role vžil natolik, že mě popadne strach. V tomto případě se to stalo a měla jsem štěstí, že jsem seděla v lóži a mohla v klidu zírat s otevřenou hubou.

     Vizuální stránka byla díky bohu normální. Žádné experimenty ani kostýmové ani kulisové. Ani si to neumím představit, ale určitě by to šlo nějak zprasit. Jediné, co se mi nějak nepozdávalo, byly vzadu projezdivší vlaky na plátně. Nejspíš to byla chyba animace, ale působily trochu jako namatlané v malování. Myslím, že když byla hra tak vyšperkovaná, nebylo by špatné zapracovat na realističtějším záznamu.

     Krobotovou význačnou linkou je také hudební složka, ve které kombinuje záznam s živým hudebníkem na jevišti. V tomto případě to byl stejný klavírista, který účinkuje i ve studiu Marta. Nic by podle mě nepodtrhlo hubování Přednosty nad zkažeností světa lépe. Pocit, že žehráme proti celému světu, který nás neposlouchá, vlastně se nám vysmívá.

     A dvě věci v tomto pojetí Ostře sledovaných vlaků bych chtěla ocenit zvlášť. Zaprvé jsem nemusel být svědkem Hrmova přeťatí žil (při monologu o něm jsem si zacpala uši, nedělá mi to dobře). V tomto případě bylo moc dobře vidět, že věci, které zůstanou neukázány a jsou jen naznačeny působí mnohdy mnohem úderněji. Druhým momentem byla smrt Hrmy. Skončil viset na kandelábru v podobné pozici jako ukřižovaný Ježíš. Nemyslím si, že to byla náhoda. Přišlo mi to jako velmi silný symbolický motiv, možná větší, než konečná Hrmova nahota.

     Ivo Krobot zkrátka velmi dobře chápe Hrabalovu poetiku. Stejně jako sám autor výborně střídá bezstarostné komické události s hořkostí věcí fatálních.

     

     Ostře sledované vlaky jsou podle mě přesně ta hra, která na prkna jakéhokoli národního divadla patří. Nejen proto, že se jedná o povinnou četbu a dvě a půl hodiny v divadle může některé pubertální čtenářské ignoranty bolet míň, než číst knihu, nebo se dívat na film. Mahenova činohra v tomto případě trefila zlaté prase a doufám, že v této krasojízdě míní pokračovat. Národních autorů máme mnoho a určitě si někteří z nich taky zaslouží takto kvalitní zpracování. Jsem potěšena. Pětihvězdičková záležitost.

Tak sa na mňa prilepila

Z ledu jsme Slováky úspěšně vyhnali. V divadelní sezóně jsme ale od Slovenského národného divadla dostali pěkně na prdel. Konečně jsem se dočkala promyšlené inscenace, kvůli které stojí za to si za slovenskými bratry zajet.Vybrala jsem si minulý týden dárky k narozeninám.

     Komedie z pera Georga Feydeaua asi netřeba představovat. Můžete na ně vyrazit i do Městského divadla Brno, které konkrétně nabízí Brouka v hlavě. Tyto komedie jsou podobné v tom, že se týkají vztahů a nevěry, zásnub a manželství. A také se v obou vyskytne nějaký naháč. A to ať se Městské divadlo Brno nezlobí, ale nahý Tomáš Maštalír je prostě nahý Tomáš Maštalír.

     Ale aby to nevypadalo, že jsem se nechala ukolébat jenom vysportovaným tělem tak pěkně popořádku.

Představitelka hlavní ženské role Lucette Diana Mórová hrála skvostně. Výborně pracuje se svou nedomykavostí hlasivek, které v rámci hry šroubuje do nepředstavitelných výšin. K dokreslení představy o potrhlé, city zmítané zpěvačce, sloužila určitě i hříva kudrlinkovatých vlasů. Do hlavní mužské role Bois d' Enghiena chytře dosazený Tomáš Maštalír plní po všech směrech představu milence, kterého je vlastně nemožné opustit. Když pominu již výše zmiňovanou atletickou postavu, musím ocenit i jeho fyzickou zdatnost. Vyskočit totiž z kliku asi půl metru nad jeviště to není jen tak. No a ten zbytek. To byl smrtelný koktejl na bránici. Charismatický Ján Koleník, který do Česka v poslední době pronikl díky seriálu První republika všechno své kouzlo v mých očích ztratil. Dostal tak ohavnou roli, že kdybych ho potkala druhý den ve městě asi bych vylezla na věž Modrého kostolíka, aby se ke mně nepřiblížil. Věrněji zahraného nechuťáka aby člověk pohledal. Jozef Vajda byl jediný, kvůli kterému jsem musela využít překlad kamarádky. Představte si slovenštinu míchanou se španělštinou a bůhví čím ještě, některé slovní přestřelky jsem nestíhala v hlavě překládat. Víte třeba, co znamená sloveso pĺzně?!

     Strašně často u her kritizuji nepropojenost kostýmů, hry a scény. V tento večer jsem byla naprosto spokojená. Francouzské domácnosti si představuji jako francouzské kavárny. Židle z ohýbaného dřeva, kulaté stolky, všechno jak má být. Scéna byla navíc díky posuvným dveřím rychle přeměnitelná, a proto jsme nemuseli čekat sto let na přestavení interiérů.

     Kostýmově konečně někdo pochopil, že když muže navlečete do dobře střižených obleků, tak to celé dostane punc luxusu. Dokonce i boty měly všechny vejčitou špičku. Samozřejmě si všímám asi detailů. Ale když se něco odehrává v prostředí aristokracie musí to být dokonalé. Zvlášť, když se nacházíme ve Francii, že!  K dobrým oblekům působila v hezkém kontrastu Lucette, která byla jako bohémské zjevení, které si na sebe obleče ve své excentričnosti cokoli, co potká.

     U inscenací většinou moc nevnímám hudbu, ale u Tak sa na mňa prilepila se mi moc líbila. Nevím, jestli byla dobrá nebo špatná, ale byla prostě pěkná  a korespondovala se společností, která se po jevišti pohybovala.

Jediné, co bych vytkla ne tak představení, jako spíše diváctvu je, že chodí pozdě. Ještě jsem nezažila aby národní divadlo začínalo o deset minut později a lidé stále přicházeli. To i já jsem se do divadla připlazila včas a to jsem šla z hotelu pěšky podle mapy ve větru dešti a po rozkopaných chodnících.

     Samozřejmě, že jsem od Slovenského národního divadla nečekala zklamání. Laťka, kterou ale Slováci tento večer nasadili je opravdu vysoko. Nevěřila bych, že v inscenování komedií budou patrné takové rozdíly. Pokud vám tedy vyjde čas rozhodně novou scénu Slovenského národného divadla navštivte, budete se smát ještě u sochy Svätopluka na Bratislavském hradě. Excelentní.

Zpověď hochštaplera Felixe Krulla

Ajajajajaj, nechala jsem se zlákat předchozím představením studia Marta a šla jsem na zbrusu novou inscenaci Zpověď hochštaplera Felixe Krulla s velkými očekáváními, nebyla naplněna. Ani zdaleka.

     

     Ale, začněme od začátku, proč jsem tak natěšená do divadla šla. Na webu studio Marta avizovalo hochštaplerskou hlavní  roli v podání Zbyška Humpolce. Zaradovala jsem se, protože nikdo z absolventského ročníku JAMU nemá takové charisma. Charisma sňatkového podvodníka, který si ledaskoho získá. Jeho osobnost však zůstala nevyužitá ba skoro se v záplavě monologu a překotného střídání scény rozmazala do prázdna.

     Překlad Martina Sládečka byl výborný, ale spíše pro čtení. Nebyl ani tak náročný pro herce jako pro diváka. V řinoucím se monologu Felixe Krulla jsem se ztrácela místy tak hluboko, že jsem si nebyla jistá, kdo je hodný a kdo je zlý. Čehož možná chtěl Krull dosáhnout, dle mého názoru však šlo o nežádoucí efekt. Střídání scény pro mě však nebylo tak děsivé jako celkové střídání výrazových prostředků. Nebyla to jednotná inscenace, která by nějakým přesně určeným postupem spěla k celistvosti. (Tohle je přesně ta věta u které bych se zblila i já.) Takže jinak. Když volím vypravěče, chci aby mluvil celou dobu, když užívám zcizovacího efektu využiju ho několikrát, když stylizuju, tak stylizuju a nepoužívám pak detaily. Kupříkladu převázaná kuna podle mě slouží spíše jako pobavení herců a jejich fanoušků na facebooku, než samotné inscenaci.

     Scénu a kostýmy má na svědomí jedna a tatáž osoba a to teda jako vůbec nechápu. Výborná scéna, minimalistická, moderní, dostatečně ilustrativní i proměnlivá. A kostýmy sprasené, že mě bere vztek. Nevěděla jsem, čí jsem. Já vím, že tohle je nízkonákladové studio a tak nemůžu čekat nic mimořádného. Ale doprčic. Udělám plexi scénu a jeden je biedermeyer, druhý je ve stříbrném saku, samotný Krull jakoby utekl z nějaké z četných brněnských hipsterských kaváren. (Tohle ale musím pochválit, protože z místních hipsterů ta navoněná bída taky kape.) Já si to asi představuju jak Hurvínek válku, ale pokud chci vytvořit nějakou atmosféru, musím se snažit ochotnické divadlo co nejvíce popřít jednotlivé prvky musí mít souhru, nápad, který se celou hrou proplete. (Případně kritiky kritičky bych chtěla upozornit, že nejsem povinná být výtvarnice, abych mohla vyjádřit pocity, které byly v divákovi vyvolány.)

Další průser bylo zvučení. Někdy byla hudba schválně asi nahlas. Ale většinou to trhalo uši a myslím, že paní vedle mě se nevrtěla  zrovna z toho, že to byla rajská hudba. Divím se, že taky kvůli přetopenému vzduchu někdo pod náporem decibelů neomdlel.

     Na můj vkus to nebylo ani dost vtipné, ale ani dost absurdní a brutální, aby inscenace měla ten správný říz. Čekala jsem, že z pana Humpolce vyždímají jeho charisma do poslední kapky a byla jsem spíše svědkem mnohdy drmolivých výstupů, které nedávaly smysl. Některé scény byly příliš dlouhé a hluché, často se vsazovalo na ženskou erotiku, kterou já neocením, takže bohužel.

Inscenace se možná trochu pokoušela o Felliniho opulentnost, ale zůstali jsme u Krtečka a Vánoc. Rozpačité pojetí něčeho, čím si nejsem jistá, co bylo.  Okouzlujícího příběhu hajzlíka, kterému by každý odpustil byl spíše slátanina slizounka, který byl spíše k pláči, než řevu lva salónů.

     Je mi to moc líto a možná přijdu i o některé fanoušky. Nerada kritizuju něco, co bylo určitě děláno s nejlepším úmyslem a stálo hodně sil. Tohle panoptikum ale asi nebude inscenací, kterou studio Marta udělá díru do světa. Tak jako to určitě bude s Kabaretem Hrabal. Es ut mir leid, Felix.