Prosím pěkně navštivte alespoň jeden ze 42 večerů! Je to super, fantazie a zábava! Více info zde!
pátek 28. února 2014
čtvrtek 27. února 2014
Ostře sledované vlaky
Pro mě byl dnešní večer opravu výjimečný. Po sto letech jsem
si totiž musela koupit lístky za plnou cenu v předprodeji. Divadlo totiž hlásí
Ostře sledované vlaky beznadějně vyprodané. A hádejte proč? Protože je to
opravdu dobré!
Možná se některým zdá, že se režisér Ivo Krobot v interpretaci
Hrabala opakuje. Já říkám, že on dokáže z tohoto českého pokladu vytěžit
úplně nejvíc. Psala jsem to už u Kabaretu Hrabal a musím to napsat znovu. Tento
režisér se vyznačuje zřetelným rukopisem v práci z mizanscénou, s ustavováním
celkové atmosféry příběhu. Viděli jsme
citlivě použitou company, která zde nebyla proto, aby nás vzbudila, ale měla smysl.
Místy dotvářela sladké snění, místy připomínala palčivou přítomnost zákeřné války.
Ale není to jen režisér, který dnešní večer v Mahence učinil
nezapomenutelným. Musím rozhodně vyzdvihnout Michala Daleckého v roli naivního
Hrmy. Zatím jsem ho znala jenom z kusů jako je Jules a Jim anebo z účinkování
v divadle DNO. Všechny tyhle počiny jsou šílenou směsicí humoru. Těšila
jsem se tedy na vážnou, dramatickou roli a musím říct, že Hrma se mu povedl.
Mnohdy mívám problém s tím, že Hrma se jeví jako hlupák. Přitom on podle
mě není vůbec blb. Je smutný psychopat, naivní mladíček, ale ve své naivitě je
strašně odvážný a čestný, což přesně podle mě Dalecký do role vložil. Málo kdy
se mi stává, že bych měla pocit, že se herec do role vžil natolik, že mě
popadne strach. V tomto případě se to stalo a měla jsem štěstí, že jsem
seděla v lóži a mohla v klidu zírat s otevřenou hubou.
Vizuální stránka byla díky bohu normální. Žádné experimenty
ani kostýmové ani kulisové. Ani si to neumím představit, ale určitě by to šlo
nějak zprasit. Jediné, co se mi nějak nepozdávalo, byly vzadu projezdivší vlaky
na plátně. Nejspíš to byla chyba animace, ale působily trochu jako namatlané v malování.
Myslím, že když byla hra tak vyšperkovaná, nebylo by špatné zapracovat na
realističtějším záznamu.
Krobotovou význačnou linkou je také hudební složka, ve které
kombinuje záznam s živým hudebníkem na jevišti. V tomto případě to
byl stejný klavírista, který účinkuje i ve studiu Marta. Nic by podle mě nepodtrhlo
hubování Přednosty nad zkažeností světa lépe. Pocit, že žehráme proti celému světu, který nás
neposlouchá, vlastně se nám vysmívá.
A dvě věci v tomto pojetí Ostře sledovaných vlaků bych
chtěla ocenit zvlášť. Zaprvé jsem nemusel být svědkem Hrmova přeťatí žil (při
monologu o něm jsem si zacpala uši, nedělá mi to dobře). V tomto případě
bylo moc dobře vidět, že věci, které zůstanou neukázány a jsou jen naznačeny
působí mnohdy mnohem úderněji. Druhým momentem byla smrt Hrmy. Skončil viset na
kandelábru v podobné pozici jako ukřižovaný Ježíš. Nemyslím si, že to byla
náhoda. Přišlo mi to jako velmi silný symbolický motiv, možná větší, než
konečná Hrmova nahota.
Ivo Krobot zkrátka velmi dobře chápe Hrabalovu poetiku.
Stejně jako sám autor výborně střídá bezstarostné komické události s hořkostí
věcí fatálních.
Ostře sledované vlaky jsou podle mě přesně ta hra, která na
prkna jakéhokoli národního divadla patří. Nejen proto, že se jedná o povinnou
četbu a dvě a půl hodiny v divadle může některé pubertální čtenářské
ignoranty bolet míň, než číst knihu, nebo se dívat na film. Mahenova činohra v tomto
případě trefila zlaté prase a doufám, že v této krasojízdě míní
pokračovat. Národních autorů máme mnoho a určitě si někteří z nich taky
zaslouží takto kvalitní zpracování. Jsem potěšena. Pětihvězdičková záležitost.
úterý 25. února 2014
Tak sa na mňa prilepila
Z ledu jsme Slováky úspěšně vyhnali. V divadelní
sezóně jsme ale od Slovenského národného divadla dostali pěkně na prdel.
Konečně jsem se dočkala promyšlené inscenace, kvůli které stojí za to si za slovenskými
bratry zajet.Vybrala jsem si minulý týden dárky k narozeninám.
Komedie z pera Georga Feydeaua asi netřeba
představovat. Můžete na ně vyrazit i do Městského divadla Brno, které konkrétně
nabízí Brouka v hlavě. Tyto komedie jsou podobné v tom, že se týkají
vztahů a nevěry, zásnub a manželství. A také se v obou vyskytne nějaký
naháč. A to ať se Městské divadlo Brno nezlobí, ale nahý Tomáš Maštalír je
prostě nahý Tomáš Maštalír.
Ale aby to nevypadalo, že jsem se nechala ukolébat jenom
vysportovaným tělem tak pěkně popořádku.
Představitelka hlavní ženské role Lucette Diana Mórová hrála
skvostně. Výborně pracuje se svou nedomykavostí hlasivek, které v rámci hry
šroubuje do nepředstavitelných výšin. K dokreslení představy o potrhlé,
city zmítané zpěvačce, sloužila určitě i hříva kudrlinkovatých vlasů. Do hlavní
mužské role Bois d' Enghiena chytře dosazený Tomáš Maštalír plní po všech
směrech představu milence, kterého je vlastně nemožné opustit. Když pominu již
výše zmiňovanou atletickou postavu, musím ocenit i jeho fyzickou zdatnost.
Vyskočit totiž z kliku asi půl metru nad jeviště to není jen tak. No a ten
zbytek. To byl smrtelný koktejl na bránici. Charismatický Ján Koleník, který do
Česka v poslední době pronikl díky seriálu První republika všechno své kouzlo
v mých očích ztratil. Dostal tak ohavnou roli, že kdybych ho potkala druhý
den ve městě asi bych vylezla na věž Modrého kostolíka, aby se ke mně
nepřiblížil. Věrněji zahraného nechuťáka aby člověk pohledal. Jozef Vajda byl
jediný, kvůli kterému jsem musela využít překlad kamarádky. Představte si
slovenštinu míchanou se španělštinou a bůhví čím ještě, některé slovní
přestřelky jsem nestíhala v hlavě překládat. Víte třeba, co znamená
sloveso pĺzně?!
Strašně často u her kritizuji nepropojenost kostýmů, hry a
scény. V tento večer jsem byla naprosto spokojená. Francouzské domácnosti
si představuji jako francouzské kavárny. Židle z ohýbaného dřeva, kulaté
stolky, všechno jak má být. Scéna byla navíc díky posuvným dveřím rychle
přeměnitelná, a proto jsme nemuseli čekat sto let na přestavení interiérů.
Kostýmově konečně někdo pochopil, že když muže navlečete do
dobře střižených obleků, tak to celé dostane punc luxusu. Dokonce i boty měly
všechny vejčitou špičku. Samozřejmě si všímám asi detailů. Ale když se něco
odehrává v prostředí aristokracie musí to být dokonalé. Zvlášť, když se
nacházíme ve Francii, že! K dobrým oblekům
působila v hezkém kontrastu Lucette, která byla jako bohémské zjevení,
které si na sebe obleče ve své excentričnosti cokoli, co potká.
U inscenací většinou moc nevnímám hudbu, ale u Tak sa na mňa
prilepila se mi moc líbila. Nevím, jestli byla dobrá nebo špatná, ale byla
prostě pěkná a korespondovala se
společností, která se po jevišti pohybovala.
Jediné, co bych vytkla ne tak představení, jako spíše
diváctvu je, že chodí pozdě. Ještě jsem nezažila aby národní divadlo začínalo o
deset minut později a lidé stále přicházeli. To i já jsem se do divadla
připlazila včas a to jsem šla z hotelu pěšky podle mapy ve větru dešti a
po rozkopaných chodnících.
Samozřejmě, že jsem od Slovenského národního divadla
nečekala zklamání. Laťka, kterou ale Slováci tento večer nasadili je opravdu
vysoko. Nevěřila bych, že v inscenování komedií budou patrné takové
rozdíly. Pokud vám tedy vyjde čas rozhodně novou scénu Slovenského národného
divadla navštivte, budete se smát ještě u sochy Svätopluka na Bratislavském hradě.
Excelentní.
pondělí 10. února 2014
Zpověď hochštaplera Felixe Krulla
Ajajajajaj, nechala jsem se zlákat předchozím představením
studia Marta a šla jsem na zbrusu novou inscenaci Zpověď hochštaplera Felixe
Krulla s velkými očekáváními, nebyla naplněna. Ani zdaleka.
Ale, začněme od začátku, proč jsem tak natěšená do divadla
šla. Na webu studio Marta avizovalo hochštaplerskou hlavní roli v podání Zbyška Humpolce. Zaradovala
jsem se, protože nikdo z absolventského ročníku JAMU nemá takové charisma.
Charisma sňatkového podvodníka, který si ledaskoho získá. Jeho osobnost však
zůstala nevyužitá ba skoro se v záplavě monologu a překotného střídání
scény rozmazala do prázdna.
Překlad Martina Sládečka byl výborný, ale spíše pro čtení.
Nebyl ani tak náročný pro herce jako pro diváka. V řinoucím se monologu
Felixe Krulla jsem se ztrácela místy tak hluboko, že jsem si nebyla jistá, kdo
je hodný a kdo je zlý. Čehož možná chtěl Krull dosáhnout, dle mého názoru však
šlo o nežádoucí efekt. Střídání scény pro mě však nebylo tak děsivé jako
celkové střídání výrazových prostředků. Nebyla to jednotná inscenace, která by
nějakým přesně určeným postupem spěla k celistvosti. (Tohle je přesně ta
věta u které bych se zblila i já.) Takže jinak. Když volím vypravěče, chci aby
mluvil celou dobu, když užívám zcizovacího efektu využiju ho několikrát, když
stylizuju, tak stylizuju a nepoužívám pak detaily. Kupříkladu převázaná kuna
podle mě slouží spíše jako pobavení herců a jejich fanoušků na facebooku, než
samotné inscenaci.
Scénu a kostýmy má na svědomí jedna a tatáž osoba a to teda
jako vůbec nechápu. Výborná scéna, minimalistická, moderní, dostatečně
ilustrativní i proměnlivá. A kostýmy sprasené, že mě bere vztek. Nevěděla jsem,
čí jsem. Já vím, že tohle je nízkonákladové studio a tak nemůžu čekat nic
mimořádného. Ale doprčic. Udělám plexi scénu a jeden je biedermeyer, druhý je
ve stříbrném saku, samotný Krull jakoby utekl z nějaké z četných brněnských
hipsterských kaváren. (Tohle ale musím pochválit, protože z místních hipsterů
ta navoněná bída taky kape.) Já si to asi představuju jak Hurvínek válku, ale
pokud chci vytvořit nějakou atmosféru, musím se snažit ochotnické divadlo co nejvíce
popřít jednotlivé prvky musí mít souhru, nápad, který se celou hrou proplete. (Případně
kritiky kritičky bych chtěla upozornit, že nejsem povinná být výtvarnice, abych
mohla vyjádřit pocity, které byly v divákovi vyvolány.)
Další průser bylo zvučení. Někdy byla hudba schválně asi
nahlas. Ale většinou to trhalo uši a myslím, že paní vedle mě se nevrtěla zrovna z toho, že to byla rajská hudba.
Divím se, že taky kvůli přetopenému vzduchu někdo pod náporem decibelů
neomdlel.
Na můj vkus to nebylo ani dost vtipné, ale ani dost absurdní
a brutální, aby inscenace měla ten správný říz. Čekala jsem, že z pana Humpolce
vyždímají jeho charisma do poslední kapky a byla jsem spíše svědkem mnohdy
drmolivých výstupů, které nedávaly smysl. Některé scény byly příliš dlouhé a
hluché, často se vsazovalo na ženskou erotiku, kterou já neocením, takže
bohužel.
Inscenace se možná trochu pokoušela o Felliniho opulentnost,
ale zůstali jsme u Krtečka a Vánoc. Rozpačité pojetí něčeho, čím si nejsem
jistá, co bylo. Okouzlujícího příběhu
hajzlíka, kterému by každý odpustil byl spíše slátanina slizounka, který byl
spíše k pláči, než řevu lva salónů.
Je mi to moc líto a možná přijdu i o některé fanoušky. Nerada
kritizuju něco, co bylo určitě děláno s nejlepším úmyslem a stálo hodně
sil. Tohle panoptikum ale asi nebude inscenací, kterou studio Marta udělá díru
do světa. Tak jako to určitě bude s Kabaretem Hrabal. Es ut mir leid,
Felix.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)