Možná jste viděli film Romana Polanského Bůh masakru. Možná
se vám poštěstilo vidět inscenaci v Činoherním klubu s Miroslavou Pleštilovou,
kde se skoro opravdově zvrací jablkové pyré. Já jsem byla na tuto
mainstreamovou jistotu v Mahenově činohře Národního divadla Brno opravdu zvědavá. A povedla se. Příjemná komedie v režii Milana Schejbala, která
na rozdíl od filmu nenudila, protože byla expresivnější a absurdnější. Divadlo
toho totiž snese mnohem více, než tři držitelé Oskara (a jeden nominovaný)
v jednom Newyorském bytě.
Zápletka není nijak složitá. Jeden chlapec uhodil
v parku druhého chlapce. Jeden je posera a druhý provokatér. Jeden měl
v ruce klacek a druhý nestihl pro tentokrát utéci. Rodiče se tak
v klidu snaží urovnat jejich spory. S postupujícím odpolednem však
nedojde ani ke smíření obou chlapců, spíše naopak. Jejich rodičové si se zvyšující
se hladinou alkoholu léčí na protilehlém páru všechny svoje bolesti a bolístky,
které si s sebou životem každý neseme.
Trochu mě mrzelo, že jsem film znala. Polanski totiž vychází
z dramatického textu Yasminy Rezy téměř beze změny a proto mě některé
vtipy nepřekvapily. (Takže pokud se do divadla teprve chystáte, tentokrát
můžete podcenit přípravu.) Mám ráda konverzační komedie bez začátku a konce,
které nenápadně gradují do absurdna aby se následně opět uklidnily. Výběr
obsazení byl uvážený. Atraktivní Klára Apolenářová jako Aneta Reilleová,
manželka advokáta Alana - Petra Halberstadta. Tereza Groszmannová (ve hře Veronika
Houlliéová), která v dlouhém hacafraku stále věřila v sílu upřímného
jednání. A nakonec Petr Bláha v roli Michala, u kterého jsem prvně váhala.
(Většinou zastává role nespoutaného a nedostižného bonvivána, které mu sedí
více, než poslušní středoproudí manželové.) Když ale v půlce serval
propínací svetr jako revoltu proti své ženě, všechno to zapadlo. Někteří muži
se prostě nechají ukecat do nepatřičných rolí a v tomto případě i roláku.
Velmi dobře byla postavena i scéna. Uklizený obývák, za nímž
se rýsují jeskynní malby, jako memento našeho archetypálního jednání. Všechno
unylé a urovnané, tak jako zdánlivě dialog, který se během hodiny a půl
odehrál.
Oproti filmu nastala jedna změna, které si asi většina lidí
nevšimla, ale měla pro děj osvěžující jiskru. Advokát Alan netelefonoval, ale
měl v uchu handsfree zařízení. V půlce dialogu tak začínal svůj hovor
a nikdo nechápal, o čem zrovna mluví. Ztvárňoval tak ukázkovou definici
dnešních workoholických manažerů, kteří svůj život čím dál tím víc odmítají
podřizovat svým nejbližším.
Kostýmy se mi líbily. Musím ocenit, že v divadle mají
cit pro současnou módu a celkový vzhled jednotlivých subkultur. Úspěšná
obchodnice tak má slušivé lodičky a dobře padnoucí sako. Mírotvorná
spisovatelka je celá taková rozevlátá a na nohou má rozšmajdané ortopedické
botky.
Celkově jsem se na komedii bavila, ale nešlo o žádnou
třeskutou záležitost. Domnívám se, že by jí možná slušela menší scéna, aby
došlo k větší chemii mezi hledištěm a jevištěm. Chci vyzdvihnout obě
zúčastněné herečky, zejména Kláru Apolenářovou, která výborně střídala
hysterickou a upjatou polohu (i zvracící scéna byla dost autentická).
Představení doporučuji všem, kteří si chodí do divadla
odpočinout. Bude vám předestřena jemná reflexe našich životů a výchovy dětí a
tak. Je to ale nenásilné a nebolí to tak, jako v Redutě. Jedná se o milý
kus, který je poctivě a možná až trochu konzervativně zpracován. Pokud jste
však viděli film (který je dle mého názoru horší, než hra), příliš vás Bůh
masakru na jevišti nepřekvapí. To ovšem není chyba brněnské inscenace.
Jenom dvě poznámky na konec. Seděla jsem v první řadě
na sedadle č. 1. Vy to nedělejte. Fahrenheit, kterým v rohu jeviště zachraňují poblitého Kokoschku,
není Fahrenheit. Když vám jsou celá oblaka laciné vůně fénována přímo do
ksichtu, není to nic moc. Některá vtažení do děje lze oželet… A Petr Halberstadt
měl zespodu bot nalepené cedulky z prodejny. Je to kravina, ale úspěšný
advokát by něco takového nikdy nedopustil, ale to už je opravdové hnidopišství.
