Chicago

Chicago, látka prověřená ve filmové verzi několika Oskary. Předpokládala jsem, že tohle je přesně hra, která je pro Městské divadlo jak ulitá. Díky Bohu, nespletla jsem se.

     Líbil se mi ryze kabaretní začátek, který alespoň nenápadně skryl pozdě příchozí (a že jich tentokrát bylo). Líbila se mi i scéna. Orchestr musel pro tentokrát zanechat prostor tanečním číslům, ale o živou produkci jsme nepřišli. Hudebníci byli zakomponováni přímo do prostoru scény. Nijak extrémně se neliší například od filmového zpracování. A jsem ráda, geometrické rozčlenění se světelnými podkresy spolu se siluetami žen vyvolávají dle mého názoru dobře atmosféru kabaretu. (Jistě v dnešní době spíše amsterdamskou Červenou uličku, ale  i ten kabaret ve svých zlatých časech). Taky oceňuji, že kostymérky propojily mříže s červenými uniformami, tudíž jsme si chvílemi připadali jako v cirkuse, kde jednotlivé šelmy skrze mříže pod dohledem krotitele vstupují.

Zdroj: web MDB dostupné online na: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/175_061.jpg

     Hlavní představitelky jsou mé velmi oblíbené. Radka Coufalová coby Roxie je nevídaná komediální herečka. Je chvíli drzým frackem a chvíli učiněnou naivkou, která neví kudy kam. Její hraní, které často hraničí s akrobacií, mám ráda, podobný styl se mi líbil i u My fair lady (Ze zelňáku). Part loutky a jejího obhájce, na který jsem se těšila vyšel skvěle. Ivana Vaňková neměla tolik komického prostoru, více tančila. A v tomto případě výborně. Má něco, co ostatní nemají, tancuje s větší přesností. Nedokážu vystihout, co přesně to je, jenom když se na ni díváte říkáte si, že každý pohyb do představy o kabaretní tanečnici zapadá. Když jsem ji porovnávala s jinými tanečnicemi, mám takový dojem, že to vězí v zádech. Tančí jinak zády. Advokáta hrál Dušan Vitázek, který si libuje v pitvoření, takže mu role dobře sedla. A NEFUNĚL do mikroportu, tak jako v Kočkách. Alena Antalová si střihla roli Mámy a musím říct, že vytvořila milou, pečující a vyčůranou postavu.

     Tak jak mě většinou nudí skupinová taneční čísla, zde byla perfektní, už výše zmiňovaná scéna s loutkou určitě stojí za pochvalu. Domnívám se, že je to tím, že každé číslo neslo význam, nešlo jen o vatu, o uvození atmosféry, ale o součást děje, která je pouze převedená do choreografie.

Každá recenze je podezřelá pokud jenom chválí, říkali... Tak si neodpustím ani dnes. Některé pasáže jsou nuda. Já vím, že jsou i ve filmu, ale ve filmu pracují s jiným jazykem. Podle mě by některé scény mohly být zcela vyřazeny a nic ze hry by neubylo a získalo by to na dynamice.

     Chicago je takové nic proti ničemu. Já vždycky všude hledám ještě další směr, úhel pohledu. Zde je velmi aktuální! Je tu banda holek, které něco udělaly, přiznávají, že to udělaly a je jen otázkou, jak se z toho ta která vylže. Politika, co? Chytáme se? Nebo raději ne, nebudeme si kazit zážitek?

     Jak jsem psala už v recenzi na Kočky. Ansábl MDB považuji za velké fachmany, občas bohužel v blbých okolnostech. Chicago je přesně ten muzikál, který je podložen poutavou hudbou, která už je klasikou, moc se v něm nehraje na cukrování a je ze sexy prostředí. V kombinaci s herci, kteří mají smysl pro humor to může fungovat kvalitně a příjemně. Chicago by měl vidět každý. Pokud oželíte Catherine a René zkuste to brněnské!

Všemocný pan Krott

Městské divadlo Brno se mě rozhodlo tuto sezónu zabít. Já vím, že jsem je povětšinou nechválila, ale takovou smrt si nezaslouží nikdo. Všemocný pan Krott je hloupý. Ne hloupý vtip. Jenom hloupý.

Mohla to být lehká konverzační komedie nevalné kvality se spoustou levných vtipů. Mohl to být hluboký existenční boj řešící základní životní otázky. Nic z toho se nekonalo. Dnes večer jsem viděla bezzubou, pitomou pseudokomedii, se kterou si zjevně jak herci, tak diváci nevěděli co počít. Krott měl být metaforou nesmrtelného kapitalismu. To jsem se teda dočetla...inu, já jsem to nějak nepobrala...

     Jsem tak rozhořčená, že nevím, kde mám začít. Třeba vizuálem. Hra se odehrává v dobovém vakuu, takže člověk nějak podvědomě hledá záchytné body ve stylu oblékání, či projevu. Krott byl předválečný, manželka a švagrová šedesátkové, horolezec jakoby utekl z Hervisu včera. Scéna sestávající se ze zasněžených vrcholků hor, kde občas přejela lanovka, což mělo být asi vtipný…nebyla jsem jediná, kdo se nesmál….Asi to mělo být absurdně vytažené. Ale postrádalo to konzistenci, nemělo to jednotnou vizi.

     Děj. Děj mně teda zůstává utajen. Nechápu, jestli Krott chtěl umřít, kde nabral pohádkové bohatství, nebo byl Pánbůh. Proč byl namaskovaný jakoby hnil už dva roky pod zemí. Nechápala jsem také dějovou linku Jendy, jehož maminka se před časem spustila s hudebníkem a tudíž doufá, že se synek naučí housti, respektive flétniti. Otec jej chce mít číšníkem a dává mu rady do života. Rady, které měly být asi nadčasové, všeobjímající moudra. Připomínalo mi to spíše rozhovor mých spolubydlících, který vedou občas ze spaní. Jestli si připadáte zmatení, není to moje chyba, tohle se na činoherní scéně fakt dělo! Popojíždělo se na kolečkových křeslech, nikdo nechápal, jestli jsou aktéři jako staří a nemohoucí, nebo mamonem zhýčkaní, nebo co to má vlastně znamenat. Do toho vlk, taky na kolečkách. Naprosto se zjevující z ničeho. Do toho vyběhl Viktor Skála dvakrát na balkon, zjevně se zlobil, že ho Krott ještě nepřijal. Kdyby se tvůrci vydali tímto směrem, rovinou, kdy ubohý poddaný čeká se strachem na audienci. Má strach z něčeho, co vlastně ani neexistuje, tak by to byla skvělá hra. Bohužel spíše v Redutě, nebo na nádraží, nebo v Lidlu, kdekoli jinde, kde všechno nepřebijou idiotskými vtípky a sexuálními narážkami.

Zdroj: web MDB dostupný online na: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/209_011.jpg

     Všechno to bylo podkresleno hudbou hranou na dechové nástroje, které nesnáším, ale jsem profesionálka, takže  pouze musím říct, že se prostě nehodila, pro drama byla příliš opulentní, nepřiléhavá, nesouvisela s dějem.

     Bydlím blízko Městského, chodím každý den okolo, tak se bojím, že mě tam jednoho dne někdo odchytí a zavede mě na zkoušku něčeho nového a já na místě zemřu bolestivou smrtí. Proto budu chválit. Protože překvapivě něco jde. Jednotlivé herecké výkony. Zejména Radka Coufalová je prostě tak mile výstřední. Už zmiňovaný Viktor Skála jako Selzhammerr/Strick, který dle mého názoru podával nadstandartní výkon, Vztekal se dvakrát, velmi uvěřitelně. Prostě jsou profesionálové, bohužel v dost špatném kusu.  Je to, jakoby každý hudebník nacvičil to nejlepší, co umí a pak to společně hráli přes sebe. Chce se vám z toho plakat a blít. Je vám líto, že přes sebe hraje a zpívá Paganini a Callasová. Ale prostě se to nedá přežít!

     Tohle bylo fakt strašné. Pokus o absurdní drama, pokus kterému derniéra klepe na dveře.Ani chytré, ani vtipné, ani úchylné ani kultovní. Bylo to nijaké, což je podle mě snad úplně nejhorší. Omlouvám se všem tvůrcům Flashdance. Hru Všemocný pan Krott pasuji na průser sezóny.

DONAHA!

Hovno, prdel, kamení, to je naše znamení, to nám vždycky říkal tatínek, když jsme se v pubertě chlámali na sprosťárnách. V tomto duchu se neslo i představení Donaha! Městského divadla Brno. Kluci a holky, držte si klobouky, já je budu chválit!

     Kultovní film asi viděli všichni, já teda ne, ale podle mě tohle je ideální látka pro divadlo, které si příliš nezakládá na hlubokomyslných kusech. Jednoduchý příběh, kterých se teď v Brně vyrojilo nějak povícero. Nezaměstnaní chlapi, kteří se shánějí po důstojnějším zaměstnání, než je mytí nádobí, podlehnou mámivé představě, že skrze svá těla vydělají rychle a relativně bez námahy balík peněz. Ono by to vlastně i šlo, město je frustrovaných žen plné, JENOMŽE, ne všichni mají postavu hodnou cizího pohledu. A na tomto je velmi vtipně vystavěn celý příběh. Jsme svědky krachů a znovunalezení jisker v manželském životě, úcty, kterou bezdůvodně chová syn ke svému otci. Ano, opět klišé. Místy trochu natažené duety… celková zápletka předvídatelná, ale tohle představení je prostě jiné. Mělo atmosféru. Herci místy nadšeně improvizovali. Nevyhli jsme se ani homosexuálnímu humoru, který hledištěm dost silně zašuměl.

Zdroj: web MDB, dostupné online na: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/206_008.jpg

     Hudebně, ale vlastně ani tanečně se nejednalo o nějaký zázrak, samozřejmě jsme se přeci dívali na chlapy z oceláren, kterým člověk, trochu tance mimo rytmickou linku rád odpustí, zvlášť když ve vzduchu visí (HAHA) otázka jejich nahoty. Vyzdvihnout bych ale chtěla dva herecké výkony. A to Lukáše Janotu jako uťápnutého mamánka Malcolma se sebevražednými sklony. Zpíval úchvatně a tančil jako idiot, čímž dokázal vykreslit roli tak věrně, že mi ho bylo skoro líto. Druhou byla Jana Musilová v roli manželky Vicki Nicholsové. Nechápu, kde se v tak útlém tělíčku bere tolik energie, ale šílená, zamilovaná a marnivá manželka jí sedla jako ulitá. Místy byla na střelu, místy k pomilování.

     Pokud se považujete za intelektuály a chcete se ohánět opovrhováním nízkou striptýzovou kulturou, musím vás zarazit. Tento muzikál má i jiný, řekla bych genderový podtext. Chvíle, kdy si chlapi uvědomí, že nejen oni umí být k ženám sžíravě kritičtí, mi přišla tak příjemně feministická. Celkově to, že nechtějí být ponižování podřadnou prací a proto raději ukazují své pupky před tisícem ženských…Možná to trochu ukazuje na to, že chlapovi tak nevadí ponížení, jako to, že by měl dělat něco, co si sám nevymyslel.

     Donaha! není antická tragédie. Asi to není ani nic, o čem lze vést sáhodlouhou debatu na úrovni. Jedná se o příjemnou komedii, která se překvapivě více, méně, obešla bez přílišného lascivního humoru. Nabídla humornou zápletku a hlavně nečekané rozuzlení, které ovšem nebudu prozrazovat. Takže pokud jste, tak jako já, unaveni z inteligentních řečí, předvolebních šaškáren a vilových kravin v televizi, máte mé povolení vkročit na území Městského divadla Brno. Uvidíte, co jste ještě zaručeně neviděli. Nebo viděli, ale určitě ne šestkrát…

Nenápadný půvab buržoazie

Reduta už podruhé trefila moje slabá místa ve svědomí.  Nenápadný půvab buržoazie je opět jedno z představení, kde uvidíte sami sebe a ti poučenější se vůbec nebudou smát, spíš zděšeně mlčet nad svou blbostí.

     Jelikož se jedná o Buñuelův výtvor čekala jsem mnohé a mnohé se vyplnilo. Místy se mi trochu zvedal kufr, ale byla jsem připravená, ono absolvování Flashdance můj zažívací trakt dost vytrénovalo.

Jestli znáte pořekadlo: Navrch huj, dovnitř fuj., tak se určitě shodneme na tom, že Půvab byl právě o tomto. Buñuel nabízí jemnou kritiku těch, které v různých dobách nazýváme různě. On mluví o buržoazii, můžeme je nazvat také šlechtou, horními deseti tisíci a nebo snoby. V několika různých scénách demonstruje to, že vyprázdněnost floskulí je nesmrtelná a že na přetvářku už hodně lidí zdechlo.  A taky na nenažranost. Která je bohužel nakažlivá a vychází z alibismu. Nejhorší pro lidskou morálku je totiž dle mého názoru myšlenka, že když může on, tak já teda můžu taky.

Zdroj: web NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/reduta/nenapadny-puvab-burzoazie?idp=13094

     Z některých náznaků jsem myslela, že film (předloha hry) vznikal během, nebo bezprostředně po válce. CSFD praví 1972, což dokazuje v neposlední řadě mou pitomost, ale hlavně nadčasovost užitého tématu. Musím říct, že mnohé repliky bych chtěla slyšet znova, protože se mi zdály až příliš přiléhavé, aby mohly být zapomenuty. Jednu za všechny snad:,, Říkáme říkání, povídáme povídání.“ Nevím proč, ale tato hra se mi například v souvislosti s blížícími se volbami přišla ještě aktuálnější. Celá společnost se tváří velmi sofistikovaně, uvědoměle a velkoryse. Přitom většina zastírá svou pravou tvář, víru a hodnoty, čímž uvnitř hnije a kazí se.  Všichni slepě poslouchají skrčka vycpaného novinami, který je diriguje úplně dle svého uvážení. (Nevím, jestli tohle byl záměr realizátorů, ale mně to přišlo geniální. Jak tisk, potažmo média rvaná do jednoho člověka dokážou celou tuto osobu zhnusit. No taky je možné, že vidím metaforu i jinde, než je) Reduta ukázala, jak tenká je hranice mezi slušným vychováním a pózou. Jak slušnost může přejít v ignorantství. Také se hra dotkla otázky dodržování tradic až za hrob. Je nutné uspořádat pohřeb, tak ho uspořádáme, nehledě na to, že nebožtík je stále ještě živ. Každý z nás by se měl zamyslet nad tím, jestli nedělá něco jenom proto, aby se to dělalo. Například jestli nechce svatbu jenom pro ty bílé šaty, nehledě na lásku. (Úplně náhodně vybraný příklad, věřte mi!)

     Inu Reduta byla opět mravokárná. Mravokárná na vysoké a sofistikované úrovni. Rozhodně u této hry musíte myslet a odpustit místy až nechutné obrazy, které jsou ovšem velmi citlivě voleny a dobře promyšleny do posledního detailu. Jak už jsem psala u Europeany, dobře se tu střídá civilní projev s hysterií. A písničkou! (pochopíte, až uvidíte)

     Tohle představení můžete pochopit vlastně ve dvou směrech. Buď jako kritiku „těch druhých, nenažraných, zazobaných šosáků“ a nebo jako kritiku každého z nás. Všech, co máme v knihovnách Špačka, víme komu podat ruku první, na rautu chodíme distingovaně s poloprázdným talířkem, ale v tramvaji děláme, že ta paní ještě přece není tak stará abychom ji museli pustit sednout. Nenápadný půvab buržoazie je nepříjemné memento toho, že člověk jest veskrze stvoření hodno zatracení.

     Bežte na to, protože tohle jsou přesně ty představení, o nichž budete vyprávět otrávený pubertálním vnoučatům, o nichž si budete myslet, že můžete jejich morálku pozvednout.

P.S.: Ve skutečnosti to podle mě není až tak tragické…to je takový poherní pocit marnosti….

PP.S.:Kdo má rád zvířátko, dokonce se dočká i zvířátka! Mimochodem, přišlo mi úžasné to, že pes se choval vlastně jako člověk. Nebo člověk jako pes?!

Flashdance

Ke svářečské kukle mám melancholický vztah, v dětství jsme se v ní dívali s rodiči na zatmění Slunce. Možná jsem si ji měla vzít i na představení…. NE, měla jsem si nechat v šesti ty oči vypálit! Tohle opravdu nebylo dobrý.

     Po dlouhé době jsem seděla na zemi, což mi až tak nevadí, ukazuje to, jak se divadlu daří a divadlo to masám dnes večer opravdu naservírovalo. Kde bych tak začala, možná u textů. Já chápu, že „she is a maniac, maniaaac“ bude vždycky znít líp jak:“…je šílená, šílenááá oujeee…“, ale to byl vrchol ledovce. Celý muzikál se sestával z prapodivných slepenců, kde klišé střídalo floskuli a krása nádheru. Jako všichni máme nahnáno z toho, co budeme po vysoké škole dělat a všichni pořád ještě věříme, že budeme mít sex častěji, než jednou za rok. ALE. Jde to napsat i jinak než: „mám svou hvězdu a ta dokud září, tak jdu dál….udělám skok do prázdna, protože skočit a spadnou je lepší než létání se bát…šel jsem za tím, co mi chybělo a přitom jsem to měl zde na dosah ruky,“ konec citátu, no to zdaleka není konec, ale chodím střídavě na záchod blejt, takže buďme k mému hltanu milostiví. Ten děj není větvený, já jsem čekala, že to Godot nebude. Bohužel, během představení mě napadalo slovo tak trochu podobné…

Zdroj: web MDB dostupné online na: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/208_003.jpg

     Nudné nebylo jen zpívánkování, ale také tančení, muzikál by měl bez toho asi hodinu. Barevné street artovo-baletní vaty jsme si užili, že i dneska budu spát s rožnutou lampičkou a na mobilu budu mít opět naťukanou maminku. Oni ti tanečníci nejsou špatní, ale bylo jich moc, bezvýznamně moc. Zbytečné nicneříkající nekonečné výstupy.

     No aby se neřeklo. Svetlana Janotová je super. Typově je Alex úplně ukázková, vysvalená, že ještě teď u počítače kvůli ní vtahuju břicho. Je výborná herečka a zpěvačka a nechápu, že to udýchala, no rozhodně líp než já. Závěrečný, notoricky známý tanec zvládla úžasně, dokonce jsem zpozorněla a na schodu si obula zpátky obě lodičky, které jsem v nudných chvílích kopala dolů. Kdo jí teda rozhodně nesekundoval byl Ondřej Studénka. Marně jsem doufala, že je zo Slovenska a že intonaci natahuje jako poslední známku tatranského hošíka…google mluví jinak, proto jen můžu říct, že to nebylo dobře zahrané. Mdlé a neprožité, když se vztekal, vypadal jako Mikuláš, který vám předvádí rozhořčení nad tím, že nechcete nosit papučky.

Taky se mi líbila Hana Holišová a Lenka Janíková, jejíž výstup se slévačským korbelem byl fakt vtipný, vzhledem k tomu, že trval asi pět vteřin, je to spíše smutné. Aleš Slanina alias Jimmy, který měl být asi původně trapně vtipný byl prostě trapně trapný.

     Scéna byla vytvořená taky uspokojivě, všechno se vesele měnilo a otáčelo, tady si nepotrpí na nějaké metafory a divákovu představivost, takže když balet, tak zrcadla, když slévárna, tak jiskry, něco na tom je, ale tohle je pro líného diváka, který není ochoten přistoupit na hru náznaků. Vzhledem k celku ale palec nahoru, celkem se hoši a holky od kulis vytáhli.

     To, že se celou dobu vyhýbám kritice sexuality a erotických narážek (a že jich bylo požehnaně) dokazuje, jak to bylo celé blbé. Paradoxně, tady mi ta erotika nevadila. Lid to chce vidět, Městské divadlo má hezké ženské, tak proč je neukázat. Co si budem povídat, mě Donaha! taky táhlo hlavně kvůli nahým chlapům.  

Jak to celé shrnout. Forma fatálně přesáhla obsah. Výborní herci ve špatné hře? Tohle bude plnit divadlo ještě dlouho, lidi byli a budou nadšení, tolik lásky a úspěchu ve dvou a půl hodinách většina z nás nezažije dokupy nikdy. Já se loučím. Jdu dělat sklapovačky a kliky, protože tělo Svetlany Janotové zažehlo mou hvězdu, za kterou si chci jít….

Kolik dáme hvězdiček? Dvě jednu? Smažeme to rovnou? Ok, dvě…třeba je ještě někde něco horšího…

A pak už tam nezbyl ani jeden aneb DESET MALÝCH ČERNOUŠKŮ

Psát o detektivce je hrozně těžký úkol, zvláště, když teď vím o deseti způsobech jak byste mě mohli za neuvážený spoiler zabít. Mahenova činohra je pro mě strašně nestálá scéna. Často se zcela nepochopitelně pouští do experimentů s klasikou, což nechápu, protože na experimenty má Redutu. A pak už tam nezbyl ani jeden aneb DESET MALÝCH ČERNOUŠKŮ Agathy Christie se ovšem bez úletů obešel, ono deset mrtvol jednomu celkem k šokování postačí.

     Scéna milovníka Vily Tugendhat a celkově funkcionalismu potěší, vytváří perfektní atmosféru a napomáhá vytvořit bezčasé prostředí, takže vám sedí i mobilní telefon i generál z války, prostě nevnímáte, že se obé vylučuje. Kostýmově jsme se také drželi při zdi ve smyslu starou pannu si představím s mašlí pod krkem, tož má mašli pod krkem. (Taky jsem dnes měla, narvala jsem ji v přestávce na záchodě do kabelky.)

Dominuje deset masek, svítících masek, hnusných strašidelných masek…čímž se dostáváme k jádru věci. 

     V této hře byla výborně vystavěna atmosféra. Režisér spolu s herci pomalu vytvářel psychologické dusno. Nevěděli jsme, jestli sledovat scénu, nebo pomalu se zhasínající ksichty. Každý charakter měl své vlastnosti povytáhnuté trochu do absurdity, což přidávalo na strašidelnosti. Teď bych tu chtěla napsat o herci/herečce, který/á  byl/a vrahem a proč s obsazením souhlasím anebo ne, ALE NEMŮŽU!!! Až to uvidíte, tak tuhle narážku pochopíte. Bohužel jsem byla spokojená do posledních dvou minut, celou hru jsem sice měla možnost vidět i v Olomouci (jako rande), ale naštěstí jsem si zápletku nepamatovala (období zamilovanosti kritičkám nesvědčí). Brněnská zápletka je jiná, takže pokud jste to četli, nebo viděli a máte pocit, že vám hra nic nemůže dát, určitě budete zaskočeni, protože to jsme byli všichni a nevím, jestli k všeobecné spokojenosti. Ale pokud se rádi bojíte a hlavně lekáte, těšte se na pár opravdu vypečených momentů. Já teda dnes spím s rozsvícenou lampičkou a na mobilu mám naťukanou maminku.

Zdroj: web NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/cinohra/a-pak-uz-tam-nezbyl-ani-jeden-aneb-deset-malych-cernousku?idp=13042

     Pokud mám vyzdvihnout nějaké výkony, rozhodně to budou Zuzana Ščerbová jako paní Rogersová a Lucie Schneiderová jako sekretářka Vera Claythornová. Svými hysterickými záchvaty měly málem na svědomí i životy některých v hledišti. Jsou to talenty, které bychom si měli co nejvíc v Brně užít, protože je tu podle mě už dlouho neuvidíme.

     A aby to byla ryzí kritika musím si nakonec ještě trošíííčku zahanět. Nevím, čí je to chyba, ale v Mahence mám občas velké problémy rozumět hercům a celé divadlo nepředstavitelně skřípe. Ano divák je zmetek neposlušnej a během představení se vrtí. Když zkombinujete skřípot a hluché místo v jevišti, unikne vám strašně důležitá část říkanky a to ta, jak zdechnul čtvrtej černoušek. Na JAMU by mohli mít nový předmět, jak se vyhnout začarovanému místu na jevištích NDB.

     Dnes jsem odcházela z Národního divadla spokojená, nebylo to na pět hvězd, hlavně proto, že jsem se třikrát málem počůrala a jednou jsem si jistá infarktem. Pokud chcete vidět dobře zpracovanou klasickou detektivku, určitě Mahenovu činohru navštivte, ale děti nechte doma, střílí se tam a mluví se sprostě!

     Ufff….snad jsem neprozradila nějakej spoiler…pokud ano a chcete mě zabít, prosila bych černouška č. 7.