středa 7. října 2015

Ó Brno

Chodit do Divadelního studia Marta mě hrozně baví. Představují se zde budoucí absolventi JAMU a je zajímavé pozorovat talenty v čerstvém rozpuku. Těším se, až budu jednou říkat, jooo ten a tén, toho já jsem viděla, když hrál v Hamletovi cimbuří. I letos jsem se tam vydala na představení, které bylo i přes velký potenciál, docela zklamáním.

Představení, která vás osobně chytnou za srdce, budou reflektovat vaše zážitky, je po čertech málo. Od Ó, Brno! jsem něco takového očekávala. Bohužel těch zážitků bylo asi až příliš. Režisér Dodo Gombár společně s herci vytvořil koláž vlastních pocitů, výroků, které se o Brně běžně říkají a celé to mělo vyústit v generační výpověď. Bohužel hra byla až příliš roztěkaná na to, aby v sobě mohl divák nechat doznít jeden pocit. Nevyváženě skákala z expresivního vyjadřování sebe sama k povrchním vtipům o rivalitě mezi Prahou a Brnem. Ve hře byla vyloženě hluchá místa – například ve chvíli, kdy se herci střídají u mikrofonu s maskami a říkají podle mě docela zajímavý mix, jim vlastně vůbec nebylo rozumět.

Na některé věci mi také přišli herci mladí, myslím, že by hra zafungovala velmi dobře, pokud by ji sehrál nějaký z brněnských souborů, který má vetší generační rozpětí. Místy mi některý cynismus a únava přišel směšný, asi jako když jsem se dívala na čtrnáctiletýho kluka, který kritizujeúřady. Na některé výroky podle mě člověk potřebuje životní zkušenost.
Scéna je nepřehledná a člověk často přehlédne gesto, proces, který je důležitý, zmateně upíráte pozornost až příliš mnoho směry.

Na druhou stranu úkolem těchto představení je nejspíše předvést všechny herce, celá spektra jejich schopností a ukázat jim, zač je toho divadlo. To se povedlo výborně. Herci jsou vláčeni až po dně svých sil, obrazně i doslova řečeno.

Vyzdvihnout chci choreografii, která asi nejvíce vystihovala to, že hra má být generační výpovědí. Místy je tanec pěkný a hezky se na něj kouká, pak se ale promění v extatický tanec svatého Víta (pocit, který zažívá asi každý mé generace, vzpomeňme si každý na první probdělé zkouškové, pracovní pohovor a tak dále…) Na druhou stranu se mi generační výpověď zdála plytká, okleštěná na konzumaci drog a alkoholu, homosexuální zkušenosti a spory s rodiči. Jsme generace, která studuje a cestuje po celém světě, přestáváme se bát, zbavujeme se komunistické pachuti, kterou zažívají naši rodiče. Možná jsem jenom optimistka, ale já nás prostě takhle apokalypticky vidět odmítám.

Uznávám, že herci jsou opravdu talentovaní a myslím si, že z některých z nich dozrají velké osobnosti hereckého světa. Umím si představit, že pro úzký okruh známých mohla hra velmi dobře zafungovat. Divák, který však přichází bez osobní znalosti herců, či hereckého světa, zůstává často opuštěn se svým zmatením.


Byla bych ráda, kdyby se hry Ó, Brno! chopili vedle absolventů i herci starší a vytvořili by hru, která by opravdu zarezonovala, protože svůj potenciál má, stejně jako mladí herci. Přes všechnu kritiku se domnívám, že Dodo Gombár celý ansámbl posunul pomalu tam, kde začíná kvalitní divadlo, bez ohledu na to, že Ó, Brno! na premiéře asi nezafungovalo tak jak mělo. Připravil je vlastně nevědomky i na to, že kritiky nebývají vždy příznivé.