Chodit do Divadelního studia Marta mě hrozně baví.
Představují se zde budoucí absolventi JAMU a je zajímavé pozorovat talenty v čerstvém
rozpuku. Těším se, až budu jednou říkat, jooo ten a tén, toho já jsem viděla,
když hrál v Hamletovi cimbuří. I letos jsem se tam vydala na představení,
které bylo i přes velký potenciál, docela zklamáním.
Představení, která vás osobně chytnou za srdce, budou
reflektovat vaše zážitky, je po čertech málo. Od Ó, Brno! jsem něco takového očekávala. Bohužel těch zážitků bylo
asi až příliš. Režisér Dodo Gombár společně s herci vytvořil koláž
vlastních pocitů, výroků, které se o Brně běžně říkají a celé to mělo vyústit v generační
výpověď. Bohužel hra byla až příliš roztěkaná na to, aby v sobě mohl divák
nechat doznít jeden pocit. Nevyváženě skákala z expresivního vyjadřování
sebe sama k povrchním vtipům o rivalitě mezi Prahou a Brnem. Ve hře byla
vyloženě hluchá místa – například ve chvíli, kdy se herci střídají u mikrofonu
s maskami a říkají podle mě docela zajímavý mix, jim vlastně vůbec nebylo
rozumět.
Na některé věci mi také přišli herci mladí, myslím, že by
hra zafungovala velmi dobře, pokud by ji sehrál nějaký z brněnských souborů,
který má vetší generační rozpětí. Místy mi některý cynismus a únava přišel
směšný, asi jako když jsem se dívala na čtrnáctiletýho kluka, který kritizujeúřady. Na některé výroky podle mě člověk potřebuje životní zkušenost.
Scéna je nepřehledná a člověk často přehlédne gesto,
proces, který je důležitý, zmateně upíráte pozornost až příliš mnoho směry.
Na druhou stranu úkolem těchto představení je nejspíše
předvést všechny herce, celá spektra jejich schopností a ukázat jim, zač je
toho divadlo. To se povedlo výborně. Herci jsou vláčeni až po dně svých sil,
obrazně i doslova řečeno.
Vyzdvihnout chci choreografii, která asi nejvíce
vystihovala to, že hra má být generační výpovědí. Místy je tanec pěkný a hezky
se na něj kouká, pak se ale promění v extatický tanec svatého Víta (pocit,
který zažívá asi každý mé generace, vzpomeňme si každý na první probdělé
zkouškové, pracovní pohovor a tak dále…) Na druhou stranu se mi generační
výpověď zdála plytká, okleštěná na konzumaci drog a alkoholu, homosexuální
zkušenosti a spory s rodiči. Jsme generace, která studuje a cestuje po celém
světě, přestáváme se bát, zbavujeme se komunistické pachuti, kterou zažívají
naši rodiče. Možná jsem jenom optimistka, ale já nás prostě takhle
apokalypticky vidět odmítám.
Uznávám, že herci jsou opravdu talentovaní a myslím si,
že z některých z nich dozrají velké osobnosti hereckého světa. Umím si
představit, že pro úzký okruh známých mohla hra velmi dobře zafungovat. Divák,
který však přichází bez osobní znalosti herců, či hereckého světa, zůstává
často opuštěn se svým zmatením.
Byla bych ráda, kdyby se hry Ó, Brno! chopili vedle absolventů i herci starší a vytvořili by hru,
která by opravdu zarezonovala, protože svůj potenciál má, stejně jako mladí
herci. Přes všechnu kritiku se domnívám, že Dodo Gombár celý ansámbl posunul
pomalu tam, kde začíná kvalitní divadlo, bez ohledu na to, že Ó, Brno! na premiéře asi nezafungovalo
tak jak mělo. Připravil je vlastně nevědomky i na to, že kritiky nebývají vždy
příznivé.