Sedmá pečeť

Říkala jsem si, že bych předvánočním klipem mohla pro tento rok Thálii na chvíli nechat spát adventním spánkem. A měla jsem to asi raději udělat, pokud si nechcete kazit předvánoční čas jizlivostí, raději ani nečtěte dál. A nebo čtěte a místo Sedmé pečetě vyrazte spíše třeba na Louskáčka!

     Mahenova činohra vsadila po Králově řeči opět na adaptaci filmové předlohy. Bohužel, v Mahence si opět se Sedmou pečetí Ingmara Bergman naložili velké sousto. Existenciální drama plné beznadějného putování by slušelo nějakému modernějšímu a ještě beznadějnějšímu pojetí. Možná i na menší scénu. Pokus o adaptaci věru těžkého filmu vyzněl zase slabě, bez potřebných emocí.

     Ústředním motivem je šachová partie, na které závisí život rytíře v podání Pavla Doucka, neboť ji rozehrál s tím nejvyšším -  se Smrtí (Klára Apolenářová). Sám rytíř řeší hluboké otázky životní poutě, netouží být nesmrtelný, pouze touží po čase pro další poznání. V pobitevním zoufalství znásobeném morovými ranami je jeho víra v Boha značně nalomena a zmítá se v kruhu pochyb o sobě, smyslu života a strachu z konce. V kontrastu k němu je jeho zbrojnoš Jöns (Vratislav Běčák), který není hloupý, ale bere život tak, jak přichází, nad většinou věcí si neláme hlavu a protože už leccos zakusil jen tak se nezalekne. Čistou a prostou rovinu symbolizuje mladý pár s dítětem, tady v podání Jakuba Šafránka a Magdaleny Tkačíkové. Samozřejmě, že kromě manželů nakonec všichni umřou, ale než umřou nadělají kolem toho spoustu cirátů a každý obohatí svět o nějaké to svoje světoborné moudro. A pak tam bylo ještě dalších milion postav, více-méně doplněných spíše proto, že byly ve filmu, ze hry se jejich význam bohužel vytrácí…

     Scéna je tvořená předbazénkem z kostí, což pracovalo velmi dobře, jako něco tam dole, z čeho se šíří morová nákaza…předbazénku kraluje šachový stolek, na který v prvních dvaceti minutách přiletí šachovnice a třískne tak, že mi vyletěla tužka a kapesníky v první řadě z ruky. Na pozadí jeviště se kymácí kyvadlo, které do scény vůbec nezapadá, je opatřeno technicistní červenou blikačkou a připomínalo mi spíše letiště, než čas, bez ustání běžící. Samotný příchod smrti na partičku šachu byl spíše vtipný a já jsem se teda vice lekla, než bála. Smrt sjela v jakési dveřové krabici a vstoupila. Dveře měly dosednout za strašného dunění a úderu asi. Akorát, že milé dveře stály už dávno na jevišti, když se dunění ozvalo, takže hledištěm projelo  zmatení. A kostým Smrti. Nevím, nakolik kostýmní výtvarnice sleduje Star Trek, nevím, jestli za to může sedmička v názvu, ale kostým je dost podobný Sedmé z devíti. Alespoň mně přišla podobnost více než zjevná a samozřejmě nepatřičně směšná. Pro edukativní účely jsem vytvořila malý náhled.

Zdroj: archiv NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/cinohra/sedma-pecet?idp=13218

     Pavel Doucek v roli rytíře působil celkem dobře, vzhledem k tomu, že postava vlastně toho moc nenamluví, většinu času trpí a přemítá, nebo blbě čumí do prázdna se domnívám, že vlastně nebylo moc co zkazit. Zbrojnoš, ten to měl teda horší, písničku, kterou musel odkrákat za dost divných pohybů, to mu teda asi nikdo ze souboru nezáviděl. Trvalo mi sto let, než mi došlo, že figura snažímseconejpomalejizavřítaznovuotevřítdveře je jízda na koni. Vypadalo to dost divně a podle mě by se kůň dal pojmout i nějakou méně směšnou metaforou. Klára Apolenářová v roli smrti ve vesmírném kostýmu pořád výhružně šmidlala rukama a nebo chodila sem a tam jako Voldemort, ale potřebnou bázeň teda dle mého názoru ne a ne vyvolat.

     Jak jsem psala, že jsem se lekla šachovnice, tak stejně jsem se lekla asi ještě čtyřikrát, takže předpokládám, že to byl záměr. A to byla největší potíž, nepodařilo se vybudovat děsivou a neutěšenou atmosféru, kterou má film a kterou vytváří právě za pomocí kontrastu k hezkému všednímu životu. Divadelníci se zuby nehty drželi velkého filmového pojetí a nepřipustili si, že by bylo potřeba zvýraznit více psychologickou, než obrazovou stránku filmu. Mluvit na divadle jazykem filmu se povětšinou totiž nevyplácí.

     Sedmá pečeť na jevišti Mahenovy činohry není ani zdaleka rozborem lidského putování, spíše nezdařeným remakem filmu s velkým divadelním potenciálem.Tři hvězdičky k hodnocení…

V E S E L É V Á N O C E

Mí milí čtenáři, zde můžete pro změnu ocenit mé herecké nadání, hlavně práci s mimikou a hlasem :), užijte si kulturní Vánoce, rozhodně v HD kvalitě!

Scapinova šibalství

Moliére se podobně jako Shakespeare a nebo Goldoni podle mého názoru přeceňuje. Zápletky jsou často tak složité, že podle mě, ani sami autoři často nevěděli konce kraje. Rozuzlení je často neuvěřitelné a absurdní  až cimrmanovské (jsem tvá teta, jsem tvá dcera, jsem tvůj strýc apod…) V čem je tedy jejich kouzlo? Proč uznáváme tyto autory nad jiné? Poskytují výbornou živnou půdu pro kumštýře, kteří často jdou i za hranice vlastních možností, aby diváka rozesmáli. Mahenova činohra měla jednu z posledních předvánočních šancí spravit si u mě reputaci (a že ji Veselka a Liška Bystrouška zneuctily požehnaně) a po Scapinových šibalstvích vše zapomenuto a odpuštěno, bylo to prostě neopakovatelně geniální.

     Vlastně ani nevím přesně o čem to celé bylo, klasická zápletka, která se na konci celá rozmotá a vlastně jsou všichni šťastní a blažení a krása vystřídá nádheru a radost štěstí. Začala bych asi Zdeňkem Dvořákem, který ztvárnil právě Scapina. Já ho považuji za šíleného nezmara. Viděla jsem ho, jak v rámci neplánovaného vtipu kuchal nad smíchy se svíjející herečkou vycpaného medvídka. (Tuším, že plyšová jatka byla ve Škole žen). S tímto jsem šla také do divadla, čekala jsem, že to bude Dvořák a zbytek mučený jeho vtipy ve prospěch divákových salv smíchu. A nebylo tomu tak! Teda vlastně bylo, snažil se, my jsme se smáli, ale soubor celý je podle mě už tak ostřílený jeho útoky, že mu dokonale sekunduje. Někdy jsem měla pocit, že jsme svědky souboje Kdo rozesměje Dvořáka.  A to teda bylo něco. Něco, co prostě nikde jinde než na divadle nezažijete, situace, které nikde jinde nevyzní. Herci zapomínající text, neomaleně pokřikující na nápovědu, politicky absolutně nekorektní humor, který hraničí právě z šílené korektnosti. Opravdu to šlo často mimo děj, herci se nazývali pravými jmény, odcházeli uražení do hlediště, prostě absolutní blázinec vesele směřující k naprosto nepotřebnému rozuzlení.

Zdroj: web NDB dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/cinohra/scapinova-sibalstvi?idp=13221

     Tentokrát to bylo moc hezké i napohled. Vzhledem k tomu, že dohadovat se o své svatbě, či penězích můžete kdekoli,  bylo potřeba minimum rekvizit. Minimalistická scéna proto byla vítaná a nepůsobila, tak jako jindy nepatřičně.  Dokonce mi přišla dost dobrá i práce s plátnem a svícením. Kostýmově jsme teda byli od dob Moliéra trochu daleko, takový biedermeyer s trochou SEMAFORU, ale nadčasovost komedie tohle snese, ani si to neuvědomíte, navíc stylizace postav jde v cylindrech a žaketech snad ještě líp, než v klasicistních...co se vlastně nosilo v klasicismu?!

     No abychom z toho neudělali cukrovovatový slepenec. Vložené písničky mi přišly absolutně mimo- Hudebníci ano! Živá hudba z pódia se často nevidí, sice podle mě se hudebníci musí celkem nudit (já bych se teda rozhodně dloubala smyčcem v nose), ale co bychom pro diváka a kritičky neudělali. Ale ty písničky. Ty rýmy. Ty teda ale vůbec nebyly pěkný. Šroubované, zbytečné. Já teda nevím, ale muzikál to nebyl a na kabaret stačila i jenom ta sranda. Zpívánkování zbytečně přerušovalo překotný běh děje. Navíc, zpěv nešel do mikroportů, ale do ručních mikrofonů, které byly absolutně rušivé. Když je herci drželi v rukách, v kombinaci s kostýmy jsem měla pocit, že jsem na koncertu skupiny Šlapeto. (Tuhle kapelu považuji za jedno ze svých traumat  z dětství).

     Po přestávce nás Zdeněk Dvořák vyzval, abychom se přihlásili my, kdo chceme vidět druhou polovinu. Přihlásili se všichni, zvláštní, že při Veselce se nikdo neptal, skoro totiž nebylo koho, že…Scapinova šibalství jsou inscenací, která si z Moliéra vzala snad jen jména postav. Je to vtipné, inteligentní, blbé a naprosto odzbrojující, všichni hrající tak nějak žijou, pulzují a srší. Člověk by ani neřekl, že je hrozící svatba taková sranda.
     Prosím, choďte do Mahenky na Moliéra, někdo ty zbylé experimenty živit musí. Tentokrát plakáty o nejvtipnější inscenaci sezóny nekecaly. Dobijete si baterky a uvidíte opravdu dobré, pohotové a často úplně vykolejené herce. Hezké, věru moc hezké….