Ó Brno

Chodit do Divadelního studia Marta mě hrozně baví. Představují se zde budoucí absolventi JAMU a je zajímavé pozorovat talenty v čerstvém rozpuku. Těším se, až budu jednou říkat, jooo ten a tén, toho já jsem viděla, když hrál v Hamletovi cimbuří. I letos jsem se tam vydala na představení, které bylo i přes velký potenciál, docela zklamáním.

Představení, která vás osobně chytnou za srdce, budou reflektovat vaše zážitky, je po čertech málo. Od Ó, Brno! jsem něco takového očekávala. Bohužel těch zážitků bylo asi až příliš. Režisér Dodo Gombár společně s herci vytvořil koláž vlastních pocitů, výroků, které se o Brně běžně říkají a celé to mělo vyústit v generační výpověď. Bohužel hra byla až příliš roztěkaná na to, aby v sobě mohl divák nechat doznít jeden pocit. Nevyváženě skákala z expresivního vyjadřování sebe sama k povrchním vtipům o rivalitě mezi Prahou a Brnem. Ve hře byla vyloženě hluchá místa – například ve chvíli, kdy se herci střídají u mikrofonu s maskami a říkají podle mě docela zajímavý mix, jim vlastně vůbec nebylo rozumět.

Na některé věci mi také přišli herci mladí, myslím, že by hra zafungovala velmi dobře, pokud by ji sehrál nějaký z brněnských souborů, který má vetší generační rozpětí. Místy mi některý cynismus a únava přišel směšný, asi jako když jsem se dívala na čtrnáctiletýho kluka, který kritizujeúřady. Na některé výroky podle mě člověk potřebuje životní zkušenost.

Scéna je nepřehledná a člověk často přehlédne gesto, proces, který je důležitý, zmateně upíráte pozornost až příliš mnoho směry.

Na druhou stranu úkolem těchto představení je nejspíše předvést všechny herce, celá spektra jejich schopností a ukázat jim, zač je toho divadlo. To se povedlo výborně. Herci jsou vláčeni až po dně svých sil, obrazně i doslova řečeno.

Vyzdvihnout chci choreografii, která asi nejvíce vystihovala to, že hra má být generační výpovědí. Místy je tanec pěkný a hezky se na něj kouká, pak se ale promění v extatický tanec svatého Víta (pocit, který zažívá asi každý mé generace, vzpomeňme si každý na první probdělé zkouškové, pracovní pohovor a tak dále…) Na druhou stranu se mi generační výpověď zdála plytká, okleštěná na konzumaci drog a alkoholu, homosexuální zkušenosti a spory s rodiči. Jsme generace, která studuje a cestuje po celém světě, přestáváme se bát, zbavujeme se komunistické pachuti, kterou zažívají naši rodiče. Možná jsem jenom optimistka, ale já nás prostě takhle apokalypticky vidět odmítám.

Uznávám, že herci jsou opravdu talentovaní a myslím si, že z některých z nich dozrají velké osobnosti hereckého světa. Umím si představit, že pro úzký okruh známých mohla hra velmi dobře zafungovat. Divák, který však přichází bez osobní znalosti herců, či hereckého světa, zůstává často opuštěn se svým zmatením.

Byla bych ráda, kdyby se hry Ó, Brno! chopili vedle absolventů i herci starší a vytvořili by hru, která by opravdu zarezonovala, protože svůj potenciál má, stejně jako mladí herci. Přes všechnu kritiku se domnívám, že Dodo Gombár celý ansámbl posunul pomalu tam, kde začíná kvalitní divadlo, bez ohledu na to, že Ó, Brno! na premiéře asi nezafungovalo tak jak mělo. Připravil je vlastně nevědomky i na to, že kritiky nebývají vždy příznivé.

Jméno

Když jsem zjistila, že bude Městské divadlo Brno uvádět francouzskou komedii Jméno, srdce mi zaplesalo. Znala jsem tenhle kus ve filmové verzi a velmi mě pobavil. V konečném důsledku se ukázalo, že není moc dobré znát předlohu dopředu (přijdete o lecjakou zábavu), ale stejně to vůbec nebylo špatné.

Zápletku bych popsala takto: Doma u hospodyňky a intelektuála sejde se trombonista s tak trochu snobem, který čeká se svou krásnou partnerkou první dítě. Snob všem z legrace oznámí, že jeho potomek bude se jmenovat Adolf. Zdánlivě nevinný vtípek zapůsobí jako rozbuška dlouho odtikávající bomby jejich vzájemných vztahů. Jak to tak u konverzačních komedií bývá, sympatie se různě přelévají, aktéři se navzájem spojují a obviňují, zastávají, až nakonec nezůstane na nikom nit suchá, lítají stoly a kuskus se zašlapává do drahého koberce. I když se vám to možná jeví teď až moc rozjíveně, není tomu tak. Ansámbl zvládl udržet tok představení uměřený, nepřeháněl to s patosem, ale ani s přílišně rozjuchaným humorem.

Zdroj: webové stránky MDB: http://www.mdb.cz/inscenace/363-jmeno

No aby toho chválení nebylo příliš, musím šťournout do dvou věcí. Tou první je scéna. Obyvák s nízkým stolkem a různě rozmístěnými sedacími pytli a polštářky. Zrovna ty pytle mě hrozně iritovaly. Všichni víme, že se na nich sedí blbě a i herci to vědí a celkem jsme to viděli i my, že to vědí. Různě se na polštářích klátili a poposunovali a musím říct, že mě to rozptylovalo. Protože se domnívám, že neměly sedací pytle žádnou zvláštní symboliku, vyměnila bych je za normální křesla.

Druhou, o něco podstatnější věcí jsou francouzská jména. Vyslovovat je není žádná sranda a už vůbec ne v afektu. Když Pierre Garaud (Viktor Skála) napomíná Vincenta Larchet (Martin Havelka) za to, že jméno jeho syna Apoléna říká jako Apolón a my přitom víme, že sám stihl už třikrát říct Apolón sám, je to cele skoro tak zmatené jako tahle věta. Prostě herci jména navzájem komolili, čímž občas zavládl zmatek, zejména v hledišti. Taky vypravěčský part byl až příliš popisný a ve chvíli, kdy se začal odvíjet obraz na jevišti, jsem začala ztrácet jako posluchač pozornost a divácký instinkt převládl, což byla škoda.

Jestli je potřeba někoho vyzdvihnout, tak je to rozhodně Alena Antalová v roli hostitelky Babu. V poslední třetině se stala totiž taková nemilá věc – jedné paní se udělalo v hledišti zle, bylo potřeba rozsvítit, sehnat doktora mezi diváky, zavolat sanitku, paní odvést na čerstvý vzduch (naštěstí to byl snad jen kolaps z dusna), zhasnout a znova hrát. To všechno se stalo při jednom z vrcholných monologů Babu, kdy vyčítá manželovi všechny ústrky, které za život kvůli němu utrpěla. Alena Antalová po přerušení navázala tam, kde skončila a možná i díky vyděšení, které divadlem kvůli kolapsu divačky zavládlo, dostal monolog nový rozměr, příchuť opravdového smutku.

Možná mě budou znalci kamenovat, že chválím pošetilou grotesku. Já se ovšem domnívám, že v divadle má své místo i komedie bez zjevného přesahu. S jemným humorem, který svižně plyne. Nedočkali jsme se hořkosladkého konce, vyvolaných existenčních otázek, které jsou poslední dobou v divadle velmi oblíbené a i já je ráda vyhledávám. Jméno je komedie milá, bezstarostná, dobře zahraná, a když budete hodně přemýšlet, nějakou tu depčičku si z toho stejně můžete vytáhnout.

Jenom se prosím dopředu nedívejte na film. Je výborný, ale připravíte se zbytečně o zážitek

Černá Labuť

V našich životech se čas od času vyskytnou události nebo činy, o kterých jsme tvrdili, že nám se rozhodně stát nemůžou. Mohou to být malé okamžiky, které se týkaly jenom nás a našich nejbližších, ale může se jednat i o události, které ovlivnily téměř každého na zeměkouli a se kterými nikdo nepočítal. Právě o těchto jevech je nové představení brněnské Reduty – Černá Labuť.

Po nedávném odchodu půlky ansámblu a taky nevýraznějšího režiséra Jana Mikuláška, který v Redutě působil, jsem měla takový pocit, jakoby se Reduta znovu hledala. Změnit svou image od avantgardního podniku s hrami pro pár vybraných, kteří se rádi dívají na katarzní kusy, byl věru odvážný krok. Představení Černá Labuť lze ovšem pokládat za krok tím nejlepším směrem.

Zdroj: http://www.ndbrno.cz/cinohra/cerna-labut?idp=14063

Pokud ovšem předpokládáte, že se vydáte na jednoduchou hříčku, u které si odpočinete, tak to se nevydáte. Představení se sestává z několika modulů. Scénky s událostmi, které změnily chod světa a mají v dějinách svoje pevné místo, střídaly krátké výroky, které upozorňovaly na omyly nás všech. Musím říct, že to byl docela zápřah na hlavu, protože výroky nebyly úplně jednoznačné a vyžadovaly dle mého názoru docela pokročilý přehled. Před každým dalším výrokem jsem se bála, že ho nepochopím a sama před sebou intelektuálně pohořím. Ovšem bylo tam pro každého něco a tak se smáli i ti pomalejší spoludiváci. ( Jen tak pro představu jsme si připomněli předpoklad, že Miloš Zeman se již nikdy do politiky nevrátí až po větu „Dodi, vezměme to raději tunelem…“)

Samo předříkávání omylů neboli černých labutí by ovšem byla hodinu a půl docela nuda. Režisér Braňo Holiček ovšem pracuje velmi zajímavě s prostorem a svícením a příliš se nezdržuje rekvizitami. Což vyžaduje nadané herce zejména v oblasti pantomimy. A v tomto ohledu jsem byla velmi spokojená. Můj předpoklad, že to celé potáhne Roman Blumaier byl správný, ale ostatní se rozhodně nedali zahanbit a vytvářeli spolu soudržný útvar, který nás protahoval přes nejrůznější události, které formovaly naši minulost, ale formují i naši současnost. Ráda bych také vyzdvihla, že události nešly chronologicky a člověk tak nemohl předpokládat, co bude následovat, což dodává představení potřebnou dynamiku.

Celkové pojetí mi přišlo syntézou práce Pitínského a dříve zmiňovaného Mikuláška. Bylo to dost neotřelé na to, aby i zkušenější diváci byli zaujati, ale mělo to svou vnitřní milost a roztomilost, takže jsme odcházeli příjemně naladěni.

Jestli mám najít jen jedno ale, závěrečná scéna s mikrovlnkou měla nějakou chybu. Chápu záměr inscenované trapnosti, ale chybělo tomu něco. Nějaký element. Musím ale přiznat, že sama nevím, co by to mělo být. Jestli hudba, nebo peří, které by se pomalu snášelo z černé labutě. Ale to je jen malá výtka k něčemu, co si asi většina diváků neuvědomí.

Divadlo má někdy diváky burcovat a upozorňovat na problémy, které mezi námi bují. Představení Černá Labuť k nim patří, ale jeho zpracování si vystačí s jemnými výrazovými prostředky. Reduta ukázala, že umí silná a těžká představení i bez létajícího jídla, neustálého naznačování kálení na jevišti a dlouhých monologů, při kterých  se herci plazí buď v bordelu po zemi nebo po nich teče voda, zatímco visí ze stropu (a jsou umazání od jídla a toho bordelu).

Černá Labuť je představení, které se nebude líbit většině, ale podle mě byste ho vidět měli. Ono taky trochu provětrat mozkové závity ještě nikomu neuškodilo. Zvlášť pokud člověk pořád konzumuje ohavné zprávy na Nově. I když i Novy se možná dočkáte, inu nechte se překvapit a určitě vyrazte do Reduty. Braňo Holiček předvedl, že není jen Honzíkem z Vyprávěj, ale také nadějný režisér, který navštívil Brno v pravý čas. 

Leni

Přední herečku Slovenského národného divadla, Zdenu Studenkovou, asi netřeba představovat. S tebou mě baví svět jsme viděli pravděpodobně všichni a její taneček na Sladké mámení si vyzkoušel na Helenku Vondráčkovou pravděpodobně taky každý. I přes toto poněkud legrační natřásání jsem tak nějak tušila, že Zdena Studenková je výborná herečka. A nespletla jsem se, když jsem odcházela z Reduty, nedokázala jsem pochopit, jaktože nebylo vyprodáno.

Autorská hra Leni z pera Valerie Schulczové a Romana Olekšáka je kusem napsaným přímo pro paní Studenkovou. Jedná se o fiktivní rozhovor Johnnyho Carsona s dvorní filmařkou Adolfa Hitlera, Leni Riefenstahl, která je osobností přinejmenším záhadnou. Filmoví historici se shodují, že se jednalo o nepochybný talent a že moderní kinematografii bezesporu ovlivnila. Nikdo ovšem nemůže popřít, že patřila k Führerovým nejbližším spolupracovníkům a že naplno využívala jeho zdrojů. (Včetně komparzu přivezeného z koncentračního tábora.) Rozhovor se odehrává v televizním studiu, jsou přítomny dokonce kamery a moderátor večera násilně vtahuje publikum do atmosféry, čímž vytváří dokonalou atmosféru, kdy často nevíte, jestli tleskat, či nikoli a moderátor vás plně ovládá.

Jak už jsem zmínila, výkon Zdeny Studenkové byl výborný. Její Leni je důstojná umělkyně, která se ani v nejvypjatějších situacích neválí v slzách po zemi. Nesnižuje se k teatrálním výlevům ani velkolepě neodchází ze scény. Domnívám se, že přesně takto by se chovala sama Leni, která dle dostupných zdrojů byla hlavně zaslepená a zapálená profesionálka. Za Leni ovšem nezaostával ani Ľubomír Paulovič, jako moderátor. Který nebyl prvoplánově hádavý a urýpaný, ale snažil se o plnohodnotný rozhovor. Je ovšem pochopitelné, že by bulvárnost při takto kontroverzní osobnosti stejně převládla.

Autor: Jakub Klimo Zdroj: http://www.snd.sk/?cinohra&predstavenie=02_leni

Musím se přiznat, že se mi málokdy stane, že bych byla vtažena za hranici předehrávaného kusu. Přistihla jsem se, že vůbec nevnímám, že přede mne předstupují známí a populární herci. Ani, že je to bravurně zahrané. Přistihla jsem se, že se opravdu hluboce zamýšlím nad otázkami, které tato hra klade. Bylo vůbec možné se Hitlerovi vzepřít? Stala by se Leni velkou filmařkou, bez jeho pomoci? Jaký byl její život po emigraci do Ameriky? Na některé hra do určité míry, byť třeba jen spekulativně odpovídá, některé zůstaly mrazivě viset ve vzduchu.

 Jen málo her dokáže člověkem otřást, vyvolat pocity silné, bez použití přílišného patosu a přehnaného dramatu. Nepochybuji, že je Zdena Studenková výtečná herečka, ale myslím si, že tak dobrý zážitek mohl nastat pouze v případě autorské hry, kdy dramatik do určité míry zná výrazové prostředky obsazované herečky. Jediné, co mi přišlo vtipné, když o sobě Leni ústy paní Studénkové říkala, že je stará a že by ji měli svíti jinak. Nějak se tomu nechtělo věřit. Na druhou stranu i režisérka, která se dožila 101 let, byla pravděpodobně vitální krasavicí, která i přes všechna úskalí osudu vypadala výborně.

Večer v Redutě byl výjimečný, Bratislava není tak daleko, aby si tam fajnšmekr nemohl dojet. I přes to nedokážu pochopit, že tak výborné představení nebylo téměř nijak propagováno. Nemyslím si, že by brněnské publikum bylo tak ignorantské, aby Redutu při dobré propagaci nevyprodalo. Navíc to Sladké mámení… Pokud budete mít chuť vidět opravdové divadlo a prohlédnout si herce, které znáte z televize určitě doporučuji zvolit tuto pozoruhodnou a obohacující hru Slovenského národného divadla.

více hledejte zde