Revizor

Pro nás, kdo se nabubřele považujeme za divadelní znalce jsou kusy, které je prostě bezpodmínečné znát. Jedním z nich je Gogolův Revizor. Samozřejmě jsem jej na střední škole četla, ale v divadle jsem Revizora ulovila až dnes. Do Mahenovy činohry jsem si dnes byla doplnit ostudné mezery ve vzdělání. Bohužel, asi zůstalo jen u toho. Třeskutá sranda se nekonala.

     Nevím, čím to je, ale ruské autory považuji za mistry co se nadčasovosti témat týče. Buď, je Rusko nešvary tak palčivě prorostlé, že o nich prostě nejde nepsat, nebo jsou opravdu jenom talentovaní, ale stěží najdete jinde hru, kterou jde bez větších změn znovu a znovu inscenovat a bude stále aktuální a bude stále studnicí pro narážky na zcela současný stav společnosti. (Někdy až čumím, jak složitou větu jsem schopná vytvořit.) Gogol je autorem her, které se podle mě dají inscenovat i na zcela komorním jevišti, jak tomu bylo právě u Revizora například v Činoherním klubu, ale stejně dobře se vyjímají na velké scéně. V tomto dnes večer problém nebyl, mě prostě jenom opět přerostly má očekávání.

     Z obsazení jsem měla pocit, že se budeme opět válet v salvách smíchu způsobených jak improvizací, tak velmi dobře načasovanými vtípky. Vždyť korupce je v naší zemi tak oblíbené téma. Bohužel jsme se dočkali jen jedné narážky na krabici. Kdyby si pan Rath nechal za tento motiv v každé divadelní hře vyplatit dividendy určitě by měl opět krabici napěchovanou. Jinak byla celá hra příliš hluchá, plula po povrchu, některé vtipy vyznívaly docela naprázdno, některé snad ani nebyly vtipy. Martin Dohnal v roli Revizora nebyl špatný. Byl nechutný ze všech sil, totální tlučhuba a umaštěný podvodníček. Jenom jsem se nemohla ubránit pocitu, že herci jsou si vědomi, které postupy na diváky platí a ty používají až do zblbnutí. Takže natřikrát se větě „Ty hovado“ řečené s brněnským přízvukem zasmějete, napočtvrté už prostě jenom počkáte, až to konečně skončí. Stejně tak prskání okurek a opilé monology. Já vím, že v Rusku se opravdu asi hodně pije, jenom bych čekala nastínění lidské malosti i jinak, než lahví vodky a alkoholikem na každém kroku.  Vyústění, kdy všichni lháři, korupčníci a smilníci zjistí, že byli podvedeni postrádalo jiskru, bylo málo šokující, fakt, že všichni přišli o všechno, že ze sebe udělali totální blbečky, dokonce že daly svůj slib manželství  jakoby skoro ani nepopudil… Měla jsem pocit, jako když jsem napsala Ježíškovi, že bych na zahradě chtěla jednorožce, obě strany věděly, že chci nesplnitelné, takže jsme to na Štědrý večer prostě přešli mlčením…

Zdroj: web NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/cinohra/revizor?idp=13245

     Martin Dohnal si ale přesto zaslouží samostatný odstavec. Musím říct, že jsem nikoho odpornějšího už dlouho neviděla. Už to, že byl ochoten před zraky všech rozpárat matraci, slámu z ní umotat v jointa a před zraky diváků vykouřit, to samo ukazuje, jak daleko může herec své hranice posunout pro pobavení diváka. O okurkách, které sežral až poté, co ve sklenici vymáchal krajkovou dečku ze stolku raději ani déle nepřemýšlím… Opilecký monolog o tom, koho všeho zná, co napsal a kde byl, byl výborným koncertem složeným z floskulí, které se na nás valí na každém kroku a tradičních hospodských vět, které ti slušnější z nás už někdy slyšeli, ty větší „hovada“ je už i říkali. Zde bych ještě chtěla velmi pochválit kostým. Asi si toho nikdo jiný nevšiml, ale Chlestakov měl na sobě tepláky. Sice s puky, ale byly to bezesporu tepláky. Považuji to za dokonalý nápad pro znázornění navoněné bídy.

     Revizor nebyl vyloženě špatný, ale žádný zázrak se dneska večer nekonal. Představení není rozhodně pro slabé žaludky. Hra, jejíž obsah je notoricky známý volá po dynamičtějším pojetí, odvážnějším zpracování a i přes veškerou avizovanou nadčasovost to chce čerstvost, poskytla bych určitě větší prostor hercům, kteří podle mě mají na to, aby hru pozdvihli a posunuli do roviny výborné klasiky s místy až šokujícím a absurdním humorem.  Označila bych to za takové pěkné tříhvězdičkové školní představení.

Nevěsta

Protože mám v podnadpisu (ne)jen brněnských divadelních představení, rozhodla jsem se pro velké tažení na matku měst a její kulturní lákadla. A myslím, že se my v Brně ani stydět nemusíme, nejsme o tolik pozadu, teda většinou...

Vzít nějaký příběh z konce dvacátého století a udělat z něj konverzační komedii zdá se být receptem na zaručený sukces. Ovšem udělat z Nevěsty Adolfa Hoffmeistera muzikál může být přinejmenším pošetilost. Chápu, že v malých divadlech nedisponují stálým orchestrem a proto musí být hudba reprodukovaná a pokud se jednalo například o velké tituly typu My fair lady, nebo Šumař na střeše ledacos jsem odpustila, ovšem proč se Ondřej Brousek a Radek Balaš pustili do tvorby muzikálu nového právě pro Fidlovačku, to mi teda jako uniklo.

     Asi bych měla říct, že jsem původně jela na úplně jiný titul, ale mezi divadly se rozmohla asi nějaká viróza a tak je jedno představení za druhým rušeno. Ale vzhledem k tomu, že se nám přišla omluvit sama paní Eliška Balzerová, nechala jsem se ukolébat VIP pocitem a rozhodla jsem se absolvovat místo Jeptišek Nevěstu.

     Zápletka je celkem jednoduchá. Chudého básníka ustanoví svůj strýček univerzálním dědicem, za předpokladu, že si vezme do čtyřiadvaceti hodin pannu. Samozřejmě se to mezi zkaženou mládeží zdá jako velký oříšek. Zápletka má tedy i hlubší morální přesah a vtipům více či méně neslušným jsou dveře dokořán otevřeny. Ale proč, proč je potřeba z toho udělat muzikál, na to se ptám už podruhé. Nic nového už mezi muzikály podle mě napsat ani nejde a to se dost na představení podepsalo. Některá čísla bez skrupulí kanibalizovala na úspěšnějších příbuzných. Na Chicagu například. Chyběla mi hlavní melodická linka, která by se proplétala celým muzikálem, taková, která vám vydrží až na Můstek, ne jenom do přestávky po chlebíček. A texty byly místy fakt pitomé. Láska, kráska lebka praská, tak bych to shrnula. První půlka se nesla v blábolivém zamilování, skoro až operní pojetí mě fakt nudilo. Choreografie na malém jevišti, kde sedíte herci skoro na klíně absolutně nevyznívala, na práci s prostorem na jevišti musíte mít zákonitě prostor v hledišti. Můj plán rozsekat inscenaci za hysterického řevu překazila naštěstí druhá polovina. Asi proto, že zde bylo méně zpívánkování a více konverzačního humoru, kde se značně rozjel improvizační boj mezi hlavním protagonistou Lukášem Rousem a Dennym Ratajským. To je dle mého názoru ideál pro malé divadlo. Střelené komedie, kde můžou herci ukázat své vybroušené mistrovství a nebo se taky složit v záchvatu smíchu, hraní na gagy, práce s gesty, které na velkém jevišti nevyzní…

Tak jako chyběla celistvá koncepce v hudbě, chybělo mi i propojení v kostýmech a rekvizitách. Vím, že divadlo je pozlátko a netrvám na ruční výšivce a hedvábných róbách, ovšem kostýmy a hlavně  kašírované rekvizity se mi zdály mnohem víc odfláknuté a hlavně nepromyšlené. Zdálo se mi, že se výtvarníci snažili o bláznivé pojetí, ale nedokázali tomu dát originální šmrnc, rámec, který by celou scénu propojil. Nevím, jak takové představení vzniká, ale připadalo mi, že někdo šel skrze kostymérnu a co bylo nejbláznivější, to navěšeli na chudáky herce. A moc se se šitím nepárali. Poslední zvonění! To je to, co mi to připomínalo.

Celkově byla pro mě Nevěsta souboru Fidlovačky spíše zklamáním. Zachránil to konec, který se nesl právě v duchu konverzační komedie a myslím, že by se se mnou shodli i diváci, kteří v posledních deseti minutách zázračně ožili. Sama bych si tuhle hru asi nevybrala, protože mi instinkt něco takového naznačoval. Já těm novým muzikálům prostě na chuť nepřijdu.

P.S.: Konec víkendu jsem strávila v Národním divadle na Cyranovi z Bergeracu a to jsem si zase v šatně v rohu v šeru musela přiznat, že na umělcích z Prahy přece jenom něco je!

POZOR TECHNICKÁ aneb Vánoční koncert Brněnské filharmonie v Besedním domě

K Vánocům patří nejen divadlo, ale také koncerty a koledy. A k Povánocům zkouškové období, kdy doháním, co se dá a proto si můžete jen tak cvičně přečíst mou recenzi na hudební koncert. Musím říct, že jsem si při psaní připadala jak dítě v máminých lodičkách...

Mimořádné koncerty

Vánoční koncert

Besední dům - 15I12I2013 - 19:30

recenze

Předvánoční čas se vyznačuje obávaným shonem, ale také rostoucím počtem koncertů, které nám toto období, mnohdy vyvolávající ambivalentní pocity, mohou zpříjemnit. Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby není zdaleka jen záležitostí znalců a příznivců barokní hudby a katolické mše. Toto dílo je symbolem Vánoc pro většinu Čechů a proto večer v Besedním domě rozhodně nebyl jediný, kdy se rozeznělo slavné zvolání Hej Mistře, vstaň bystře!

Koncert, který se konal 15. prosince,  byl zařazen v rámci programu Mimořádné koncerty Brněnské filharmonie. Večer byl rozdělen na dvě části. Instrumentálně obě doprovázela právě Filharmonie Brno. V první části jsme vyslechli cyklus Chvalmež boha zpívajíce, který zpracoval Martin Jakubíček. Sbírku Slavíček rajský, z roku 1719, rozepsal tento skladatel a hráč na cembalo a varhany dle dobových zvyklostí. Byli jsme tedy svědky přerodu povětšinou dvouhlasých melodií ve sborem zpívané písně. Jak jsem již avizovala výše, jednalo se o vánočně laděný koncert vyslechli jsme celkem sedm koled a vánočních písní mezi nimi notoricky známé Adeste fideles, pro mne v zajímavém, dvojjazyčném zpracování. Interprety nebyl samozřejmě jen sbor. Sólisty, kteří se jednotlivých oslav narození Krista ujali byli Hana Škarková – soprán, Marie Vrbová – alt, Petr Levíček  - tenor a Jan Šťáva – bas. Martin Jakubíček doprovodil sólisty, sbor Kantilénu a Brněnskou filharmonii na varhany. Dirigenty byli Petr Fiala – Český filharmonický sbor Brno a Jakub Klecker – Kantiléna a Brněnská filharmonie.

Druhá část již zcela patřila České mši vánoční, dříve zmiňovaným sólistům, Brněnské Filharmonii a Českému Filharmonickému sboru Brno. Původně latinskou mši, kteréž libreto v češtině mapuje příběh zvěstování , jsme vyslechli v poměrně konzervativním podání sólistů, prokládaným vstupy smíšeného sboru. Celkovému hudebnímu zpracování téměř není co vytknout. Domnívám se ovšem, vzhledem k délce koncertu (přibližně jedna hodina), že mohly být skladby uvozeny alespoň pár slovy. Nejsem příznivce nějakých dlouhých proslovů a vřelých přání do nového roku, ale při rychlosti střídání skladeb jsem se při zaposlouchání ztrácela. Sledovat koncert s prstem zabořeným do programu mi narušuje umělecký zážitek více, než občasná věta uvaděče.

Brněnská filharmonie se nepouštěla do žádných předvánočních experimentů. Pro posluchače připravila konzervativní pásmo s adventním laděním. Všechny skladby byly zpracovány precizně a zaranžovány klasicky. Dnešní večer se nekonalo žádné překvapení, muzikanti dokonce neposkytli ani přídavek. Domnívám se ovšem, že na Besední dům se snesla příjemná, pro všechny posluchače stravitelná a pochopitelná předvánoční atmosféra.