středa 10. září 2014

Moje výchova k herectví

Musím přiznat, že jsem díky Divadelnímu studiu Marta začala novou sezónu velmi zostra. Na scéně Studia je nový ročník JAMU, který divácké veřejnosti představil režisér a autor Jan Antonín Pitínský. A byla jsem svědkem vskutku kvalitního defilé, náročného, ale opravdu zdařilého.

Představit celý ročník musí být celkem náročné. Většinou je potřeba vybrat hru, kde není příliš mnoho hlavních rolí a kde se mohou ukázat všichni v celé kráse. Moje výchova k herectví ve zpracování Pitínského tento předpoklad výborně splnila. Svými sympatiemi k pohybovému divadlu také herce patřičně rozhýbal a roztancoval. (Opravdu by mě zajímalo, kolik zlomenin si takový průměrný herec za svou kariéru udělá.) Strohá scéna se sípající postavou v popředí mě zprvu trochu znechutila. Bála jsem se otřepané alternativy plné nechutnosti a obnažujících se postav. Naštěstí tomu tak nebylo, režisér i ostatní tvůrci udrželi příjemné vyznění scény. Ne že by všechno bylo útulné a přívětivé. Osvětlení v souvislosti s poutavým výběrem hudby hbitě měnilo atmosféru inscenace. Zde bych možná vytkla až přílišnou hlasitost v některých pasážích, která pak způsobuje krátkodobou ohluchlost a snižuje soustředění. (Ale to je spíše poznámka ke zvukařům).

Včerejší kus představil jednak všechny studenty Ateliéru činoherního herectví PhDr. Oxany Smilkové, CSc. na JAMU, ale také jsme mohli vidět opravdu širokou škálu emocí a situací. Pro nás, kteří vlastně máme jen mlhavou představu o tom, jak se vlastně herectví vyučuje, byla včerejší inscenace také možná malou sondou do herecké kuchyňky. Viděla jsem, jak se v hercích dá vyvolat hysterie i smutek, jak v jejich očích vyvolat zamilovanou něhu. Jediné, co bych navždy vypustila byl dopis Taťány. Všichni od něj vždycky čekáme něco více, než přináší, většinu z nás to nedojímá a je nám za tu nešťastnici v hledišti kolektivně trapně. (Aby nedošlo k nedorozumění, nebyl přednesen špatně, jenom je to hrozně omleté.) Pokud se nad tímto slavným dopisem opravdu chcete dojmout, doporučuji Terezu Vilišovou v inscenaci ostravského Divadla Petra Bezruče. Jinak jsme viděli několikrát smrt, jak dítěte, tak sebe samého, nějakou tu lásku a nenávist, ideální pro vstup do nové sezóny, kdy budeme jednotlivé emoce vídat v hrách spíše odděleně.

foto: Václav Mach (www.vaclav-mach.cz)


Jestli povětšinou kritizuji nepropojenost scény a kostýmů, tentokrát jsem byla spokojena. Studenti herectví, kteří začínali v trenýrkách a košilích byli takoví roztomilí prvňáčkové. Člověk se mohl soustředit na to, co dělají a říkají a nemátl ho kostým, což oceníte zvláště v případě, že jste se přišli podívat na nové přírůstky do divadelní rodiny.

Když jsem se tak zamýšlela nad tím, co by si z hry odnesl nepoučený divák, bylo mi ho trochu líto. Pokud by přišel někdo, kdo neví nic o Stanislavském a MCHTu, jeho metodě a přístupu k divadlu, mohl odejít poněkud zaskočen a naprosto neuchvácen. Na druhou stranu hosty Divadelního studia Marta jsou nejčastěji přející spolužáci, pedagogové, rodiče a jiná divadelní cháska, která se kolem divadla potlouká. A pro ty přesně Moje výchova k herectví byla ideální.

V inscenaci nebyly tak velké party, aby se daly jednotlivé výkony jmenovitě vyzdvihávat. Pokud si ovšem mohu zahrát na věštce, určitě se dočkáme dvou dabingových/komentátorských/moderátorských kariér a to konkrétně u Milady Vyhnálkové  a Terezy Slavkovské. Jedná se o dva příjemné hlasy, které určitě nezapadnou.


Čekala jsem od J.A. Pitínského hodně a hodně se mi dostalo. Moje výchova k herectví byla přehlídka z několika různých úhlů pohledu na herectví, herce, divadlo a jeho výuku. Moc se těším, co dalšího bude formovat další JAMU studenty. Kvalita her, které ve Studiu Marta se s železnou pravidelností střídá, takže příště mě asi čeká propadák. Ale třeba Ateliér činoherního herectví Oxany Smilkové prolomí kletbu a opět se dočkáme kvalitní inscenace, dobrého hereckého materiálu má JAMU na skladě zdá se dostatek. 

Žádné komentáře:

Okomentovat