Musím přiznat, že jsem díky Divadelnímu studiu Marta začala
novou sezónu velmi zostra. Na scéně Studia je nový ročník JAMU, který divácké
veřejnosti představil režisér a autor Jan Antonín Pitínský. A byla jsem svědkem
vskutku kvalitního defilé, náročného, ale opravdu zdařilého.
Představit celý ročník musí být celkem náročné. Většinou je
potřeba vybrat hru, kde není příliš mnoho hlavních rolí a kde se mohou ukázat
všichni v celé kráse. Moje výchova k herectví ve zpracování
Pitínského tento předpoklad výborně splnila. Svými sympatiemi k pohybovému
divadlu také herce patřičně rozhýbal a roztancoval. (Opravdu by mě zajímalo,
kolik zlomenin si takový průměrný herec za svou kariéru udělá.) Strohá scéna se
sípající postavou v popředí mě zprvu trochu znechutila. Bála jsem se
otřepané alternativy plné nechutnosti a obnažujících se postav. Naštěstí tomu
tak nebylo, režisér i ostatní tvůrci udrželi příjemné vyznění scény. Ne že by
všechno bylo útulné a přívětivé. Osvětlení v souvislosti s poutavým výběrem
hudby hbitě měnilo atmosféru inscenace. Zde bych možná vytkla až přílišnou
hlasitost v některých pasážích, která pak způsobuje krátkodobou ohluchlost
a snižuje soustředění. (Ale to je spíše poznámka ke zvukařům).
Včerejší kus představil jednak všechny studenty Ateliéru
činoherního herectví PhDr. Oxany Smilkové, CSc. na JAMU, ale také jsme mohli
vidět opravdu širokou škálu emocí a situací. Pro nás, kteří vlastně máme jen
mlhavou představu o tom, jak se vlastně herectví vyučuje, byla včerejší
inscenace také možná malou sondou do herecké kuchyňky. Viděla jsem, jak se v hercích
dá vyvolat hysterie i smutek, jak v jejich očích vyvolat zamilovanou něhu.
Jediné, co bych navždy vypustila byl dopis Taťány. Všichni od něj vždycky
čekáme něco více, než přináší, většinu z nás to nedojímá a je nám za tu
nešťastnici v hledišti kolektivně trapně. (Aby nedošlo k nedorozumění,
nebyl přednesen špatně, jenom je to hrozně omleté.) Pokud se nad tímto slavným
dopisem opravdu chcete dojmout, doporučuji Terezu Vilišovou v inscenaci ostravského Divadla Petra Bezruče. Jinak jsme viděli několikrát smrt, jak dítěte, tak sebe
samého, nějakou tu lásku a nenávist, ideální pro vstup do nové sezóny, kdy
budeme jednotlivé emoce vídat v hrách spíše odděleně.
foto: Václav Mach (www.vaclav-mach.cz) |
Jestli povětšinou kritizuji nepropojenost scény a kostýmů,
tentokrát jsem byla spokojena. Studenti herectví, kteří začínali v trenýrkách
a košilích byli takoví roztomilí prvňáčkové. Člověk se mohl soustředit na to,
co dělají a říkají a nemátl ho kostým, což oceníte zvláště v případě, že
jste se přišli podívat na nové přírůstky do divadelní rodiny.
Když jsem se tak zamýšlela nad tím, co by si z hry odnesl
nepoučený divák, bylo mi ho trochu líto. Pokud by přišel někdo, kdo neví nic o
Stanislavském a MCHTu, jeho metodě a přístupu k divadlu, mohl odejít poněkud
zaskočen a naprosto neuchvácen. Na druhou stranu hosty Divadelního studia Marta
jsou nejčastěji přející spolužáci, pedagogové, rodiče a jiná divadelní cháska,
která se kolem divadla potlouká. A pro ty přesně Moje výchova k herectví byla
ideální.
V inscenaci nebyly tak velké party, aby se daly
jednotlivé výkony jmenovitě vyzdvihávat. Pokud si ovšem mohu zahrát na věštce,
určitě se dočkáme dvou dabingových/komentátorských/moderátorských kariér a to
konkrétně u Milady Vyhnálkové a Terezy
Slavkovské. Jedná se o dva příjemné hlasy, které určitě nezapadnou.
Čekala jsem od J.A. Pitínského hodně a hodně se mi dostalo.
Moje výchova k herectví byla přehlídka z několika různých úhlů
pohledu na herectví, herce, divadlo a jeho výuku. Moc se těším, co dalšího bude
formovat další JAMU studenty. Kvalita her, které ve Studiu Marta se s železnou
pravidelností střídá, takže příště mě asi čeká propadák. Ale třeba Ateliér činoherního
herectví Oxany Smilkové prolomí kletbu a opět se dočkáme kvalitní inscenace,
dobrého hereckého materiálu má JAMU na skladě zdá se dostatek.
Žádné komentáře:
Okomentovat