Z ledu jsme Slováky úspěšně vyhnali. V divadelní
sezóně jsme ale od Slovenského národného divadla dostali pěkně na prdel.
Konečně jsem se dočkala promyšlené inscenace, kvůli které stojí za to si za slovenskými
bratry zajet.Vybrala jsem si minulý týden dárky k narozeninám.
Komedie z pera Georga Feydeaua asi netřeba
představovat. Můžete na ně vyrazit i do Městského divadla Brno, které konkrétně
nabízí Brouka v hlavě. Tyto komedie jsou podobné v tom, že se týkají
vztahů a nevěry, zásnub a manželství. A také se v obou vyskytne nějaký
naháč. A to ať se Městské divadlo Brno nezlobí, ale nahý Tomáš Maštalír je
prostě nahý Tomáš Maštalír.
Ale aby to nevypadalo, že jsem se nechala ukolébat jenom
vysportovaným tělem tak pěkně popořádku.
Představitelka hlavní ženské role Lucette Diana Mórová hrála
skvostně. Výborně pracuje se svou nedomykavostí hlasivek, které v rámci hry
šroubuje do nepředstavitelných výšin. K dokreslení představy o potrhlé,
city zmítané zpěvačce, sloužila určitě i hříva kudrlinkovatých vlasů. Do hlavní
mužské role Bois d' Enghiena chytře dosazený Tomáš Maštalír plní po všech
směrech představu milence, kterého je vlastně nemožné opustit. Když pominu již
výše zmiňovanou atletickou postavu, musím ocenit i jeho fyzickou zdatnost.
Vyskočit totiž z kliku asi půl metru nad jeviště to není jen tak. No a ten
zbytek. To byl smrtelný koktejl na bránici. Charismatický Ján Koleník, který do
Česka v poslední době pronikl díky seriálu První republika všechno své kouzlo
v mých očích ztratil. Dostal tak ohavnou roli, že kdybych ho potkala druhý
den ve městě asi bych vylezla na věž Modrého kostolíka, aby se ke mně
nepřiblížil. Věrněji zahraného nechuťáka aby člověk pohledal. Jozef Vajda byl
jediný, kvůli kterému jsem musela využít překlad kamarádky. Představte si
slovenštinu míchanou se španělštinou a bůhví čím ještě, některé slovní
přestřelky jsem nestíhala v hlavě překládat. Víte třeba, co znamená
sloveso pĺzně?!
Strašně často u her kritizuji nepropojenost kostýmů, hry a
scény. V tento večer jsem byla naprosto spokojená. Francouzské domácnosti
si představuji jako francouzské kavárny. Židle z ohýbaného dřeva, kulaté
stolky, všechno jak má být. Scéna byla navíc díky posuvným dveřím rychle
přeměnitelná, a proto jsme nemuseli čekat sto let na přestavení interiérů.
Kostýmově konečně někdo pochopil, že když muže navlečete do
dobře střižených obleků, tak to celé dostane punc luxusu. Dokonce i boty měly
všechny vejčitou špičku. Samozřejmě si všímám asi detailů. Ale když se něco
odehrává v prostředí aristokracie musí to být dokonalé. Zvlášť, když se
nacházíme ve Francii, že! K dobrým oblekům
působila v hezkém kontrastu Lucette, která byla jako bohémské zjevení,
které si na sebe obleče ve své excentričnosti cokoli, co potká.
U inscenací většinou moc nevnímám hudbu, ale u Tak sa na mňa
prilepila se mi moc líbila. Nevím, jestli byla dobrá nebo špatná, ale byla
prostě pěkná a korespondovala se
společností, která se po jevišti pohybovala.
Jediné, co bych vytkla ne tak představení, jako spíše
diváctvu je, že chodí pozdě. Ještě jsem nezažila aby národní divadlo začínalo o
deset minut později a lidé stále přicházeli. To i já jsem se do divadla
připlazila včas a to jsem šla z hotelu pěšky podle mapy ve větru dešti a
po rozkopaných chodnících.
Samozřejmě, že jsem od Slovenského národního divadla
nečekala zklamání. Laťka, kterou ale Slováci tento večer nasadili je opravdu
vysoko. Nevěřila bych, že v inscenování komedií budou patrné takové
rozdíly. Pokud vám tedy vyjde čas rozhodně novou scénu Slovenského národného
divadla navštivte, budete se smát ještě u sochy Svätopluka na Bratislavském hradě.
Excelentní.
Žádné komentáře:
Okomentovat