KOČKY

Myslím, že když řeknu, že Městské divadlo Brno není hráč na poli vysoké kultury, nikdo se na mě zlobit nebude. Pod vedením Stanislava Moši se vydalo cestou líbivého mainstreamu, který plní místa do posledního přístavku. Ovšem nelze mu upřít výborné řemeslné zpracování a vysokou profesionalitu, se kterou se ke každému kusu staví. Pokud se chcete seznámit s klasikou muzikálové tvorby, jako je My fair lady (v tomto případě Ze zelňáku), Jesus Christ Superstar a nebo Bídníci, tak není lepší místo. V těchto případech mě MDB ještě nikdy nezklamalo jak věrností kostýmů a prostředím, tak velmi profesionálními pěveckými výkony. O to větším zklamáním pro mě byly Kočky.

Měl mě varovat už plakát. Oblíbené kočičí oči zaměnila hubená slečna v síťovaných punčochách kráčející s nějakým plédem a v masce, takže jsem tápala mezi Babičkou a Chicagem. Ani prohlášení na Facebooku o tom, že tentokrát se tvůrci rozhodli udělat Kočky po svém mě neudržely doma u amerického sitcomu.

Kočky nemají příliš bohatou dějovou linii, jedná se spíše o defilé různých charakterů postav a osudů, návrat zohavené matky k dceři můžeme spíše tušit. Kočky tudíž stojí a padají na jednotlivých pěveckých číslech, dobré hudbě ale také na company, které je v Kočkách jako psů.

A rozsáhlá company chce nějaké penízky, ale hlavně ji musíte obléct. A bohužel to se rozhodně nepovedlo. Nebyly ocásky ani ouška. Začátek kočičího bálu ještě nesl náznaky kožichu, ty však bohužel herci po první čtvrt hodině zahodili a poskakovali po jevišti v dost bizarních kombinacích, často jsem si říkala, jestli se má jednat o kočku po výbuchu atomové elektrárny, nebo šlapku, která z Lidické zabloudila. Neříkám, že bych nutila všechny tancující narvat se do kožešinových kombinéz, jak je tomu u klasického zpracování, ale míra stylizace musí znát míru. A ať se na mě nikdo nezlobí, škrabošky to rozhodně nezachránily. Nemluvě o kostýmu Abraka-máryfuka, kterému svítil cylindr a kusy pláště, takže vypadal, že zakopl o vánoční stromeček. Ano, to kočky sice dělají, ale nějak to prostě nechtělo sedět. Vládce kočičího světa, v podání Petra Gazdíka, který by měl budit úctu vypadal se dvěma culíky jako chlapeček, kterému se pomstily dvě starší sestry. Alena Antalová v roli Grizabelly, měla velmi dobře udělanou masku popáleniny, ovšem dlouhý kabát z ní udělal babku, která nám pod okny vybírá popelnice. Samozřejmě, byla vyhnanou kočkou, možná že nějaký ten kontejner zkoukla, ale míra stylizace ostatních celkově mátla natolik, že jsem se ztrácela v tom, co která kočka vlastně je. Domnívám se, že v tomto případě jsou kostýmy nosným prvkem a bylo škoda je takto rozmělnit.

Jedna ukázka kostýmů za všechny...
zdroj archiv MDB: http://www.mdb.cz/upload/Image/fotogalerie/205_021.JPG

Ovšem po poslechové stránce musím Kočky chválit. Srdcovou záležitostí nás všech starých romantických panen jest Memory, kterou Alena Antalová vystřihla, až mrazilo. Líbila se mi také operní vsuvka do výstupu Múze. Celkově sborové zpěvy byly prostě na pochvalu. Jediný, kdo mi trošku vadil byl Dušan Vitázek, který má dle mého názoru srůsty v nose a do mikroportu strašně funí. (a nebyla to rýmečka, funěl už v Jackyllovi a Hydeovi). 

Celkově mě prostě Kočky zklamaly, zdály se mi tak nějak neslané nemastné. Je to představení, které bych doporučila jinak i dětem, ale v tomto podání se bojím, že by se nudily. Udílím tedy dvě hvězdičky z pěti. A pokud vám můžu radit, dejte si o přestávce alespoň sklenku rosé.