Nenápadný půvab buržoazie

Reduta už podruhé trefila moje slabá místa ve svědomí.  Nenápadný půvab buržoazie je opět jedno z představení, kde uvidíte sami sebe a ti poučenější se vůbec nebudou smát, spíš zděšeně mlčet nad svou blbostí.

     Jelikož se jedná o Buñuelův výtvor čekala jsem mnohé a mnohé se vyplnilo. Místy se mi trochu zvedal kufr, ale byla jsem připravená, ono absolvování Flashdance můj zažívací trakt dost vytrénovalo.

Jestli znáte pořekadlo: Navrch huj, dovnitř fuj., tak se určitě shodneme na tom, že Půvab byl právě o tomto. Buñuel nabízí jemnou kritiku těch, které v různých dobách nazýváme různě. On mluví o buržoazii, můžeme je nazvat také šlechtou, horními deseti tisíci a nebo snoby. V několika různých scénách demonstruje to, že vyprázdněnost floskulí je nesmrtelná a že na přetvářku už hodně lidí zdechlo.  A taky na nenažranost. Která je bohužel nakažlivá a vychází z alibismu. Nejhorší pro lidskou morálku je totiž dle mého názoru myšlenka, že když může on, tak já teda můžu taky.

Zdroj: web NDB, dostupné online na: http://www.ndbrno.cz/reduta/nenapadny-puvab-burzoazie?idp=13094

     Z některých náznaků jsem myslela, že film (předloha hry) vznikal během, nebo bezprostředně po válce. CSFD praví 1972, což dokazuje v neposlední řadě mou pitomost, ale hlavně nadčasovost užitého tématu. Musím říct, že mnohé repliky bych chtěla slyšet znova, protože se mi zdály až příliš přiléhavé, aby mohly být zapomenuty. Jednu za všechny snad:,, Říkáme říkání, povídáme povídání.“ Nevím proč, ale tato hra se mi například v souvislosti s blížícími se volbami přišla ještě aktuálnější. Celá společnost se tváří velmi sofistikovaně, uvědoměle a velkoryse. Přitom většina zastírá svou pravou tvář, víru a hodnoty, čímž uvnitř hnije a kazí se.  Všichni slepě poslouchají skrčka vycpaného novinami, který je diriguje úplně dle svého uvážení. (Nevím, jestli tohle byl záměr realizátorů, ale mně to přišlo geniální. Jak tisk, potažmo média rvaná do jednoho člověka dokážou celou tuto osobu zhnusit. No taky je možné, že vidím metaforu i jinde, než je) Reduta ukázala, jak tenká je hranice mezi slušným vychováním a pózou. Jak slušnost může přejít v ignorantství. Také se hra dotkla otázky dodržování tradic až za hrob. Je nutné uspořádat pohřeb, tak ho uspořádáme, nehledě na to, že nebožtík je stále ještě živ. Každý z nás by se měl zamyslet nad tím, jestli nedělá něco jenom proto, aby se to dělalo. Například jestli nechce svatbu jenom pro ty bílé šaty, nehledě na lásku. (Úplně náhodně vybraný příklad, věřte mi!)

     Inu Reduta byla opět mravokárná. Mravokárná na vysoké a sofistikované úrovni. Rozhodně u této hry musíte myslet a odpustit místy až nechutné obrazy, které jsou ovšem velmi citlivě voleny a dobře promyšleny do posledního detailu. Jak už jsem psala u Europeany, dobře se tu střídá civilní projev s hysterií. A písničkou! (pochopíte, až uvidíte)

     Tohle představení můžete pochopit vlastně ve dvou směrech. Buď jako kritiku „těch druhých, nenažraných, zazobaných šosáků“ a nebo jako kritiku každého z nás. Všech, co máme v knihovnách Špačka, víme komu podat ruku první, na rautu chodíme distingovaně s poloprázdným talířkem, ale v tramvaji děláme, že ta paní ještě přece není tak stará abychom ji museli pustit sednout. Nenápadný půvab buržoazie je nepříjemné memento toho, že člověk jest veskrze stvoření hodno zatracení.

     Bežte na to, protože tohle jsou přesně ty představení, o nichž budete vyprávět otrávený pubertálním vnoučatům, o nichž si budete myslet, že můžete jejich morálku pozvednout.

P.S.: Ve skutečnosti to podle mě není až tak tragické…to je takový poherní pocit marnosti….

PP.S.:Kdo má rád zvířátko, dokonce se dočká i zvířátka! Mimochodem, přišlo mi úžasné to, že pes se choval vlastně jako člověk. Nebo člověk jako pes?!